close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Krušnohorský dogtreking mid 2014

7. května 2014 v 8:00 | LusyW |  LusyW
Tak jsme po roční pauze zase vyrazili na dogtrek. Opět jen na krátkou trať - tedy, pokud se dá skoro 55 km považovat za krátkou trať :) V porovnání s plnou délkou 95 km ale asi jo. Jenže...na to já nemám. Nechce se mi tahat batoh a karimatku! :D

Letos jsme měli jen pouhé dva výlety (první a druhý), takže trénink nic moc. Čili i moje psychika před startem nic moc. Na druhou stranu, měla jsem takové tušení, že to bude fajn. A rozhodla se, že dokud to půjde, tak půjdu co nejrychleji. Proč? Protože čím dřív budu v cíli, tím líp pro moje nohy :D
Foto od Jiřího Nováka z Mostu - zde na Facebooku! :)


Tenhle dogtrek startoval ze stejného místa, jako náš první trek Hledání Kukačky. Jenže my tentokrát byli jinak připravení. Věděli jsme, co nás čeká. Co si vzít s sebou. Jak to vlastně bude. I když - to jen napůl...člověk míní a realita mění :)
Zhruba ve třičtvrtě na osm ráno jsme s Lukym a Shivou, Lupo a Kittuk dorazili na start. Byla tu i kamarádka musherka Lucka Anděrová se svou mladou fenkou SH Bonny, která se k nám přidala. Lucku nečekaná délka trati překvapila asi nejvíc (Lukyho samozřejmě vůbec) a řekla, že se k nám přidá, jestli to neva - a neva :) Měla s sebou čelovku a raději i náhradní baterky, protože počítala s tím, že půjde tak 15 hodin a bude docházet za tmy. Tahle číslice mě přímo děsila a tak jsme jí řekli, že rozhodně za tmy dojít nechceme :D Poslední trek jsme dali pod devět hodin, jenže to se nedá srovnávat. Ta trať je vždycky naprosto jiná (a nemluvím zdaleka jen o délce) a tak člověk musí porovnávat čas snad jen s ostatními soutěžícími v daném ročníku.

Z Oseka jsme vyrazili vzhůru na Dlouhou Louku. Mám ráda krušnohorák i proto, že jsou zde místa, která poznávám. Osvěží to mou mysl i moje tělo. Vzpomínala jsem, jak jsme tudy několikrát šly s Hrobnicí, jak jsem tu s tátou byla na rallye apod. Cesta byla stále do kopce a zahrnovala i naše první bloudění, kdy jsme pochopili, že musíme cestu skutečně hledat a ne jen koukat do mapy, která místy lhala. Nevadí - kam jsme potřebovali, tam jsme nakonec dorazili. Cestou do kopce jsme předběhli docela dost trekařů a to si vždycky říkám, jaké to s kopcema mívám problémy. Přijde mi, že mi batoh neumožňuje dýchat (nedovedu si představit jít se zátěží na longový trek). Ale jakmile přijdeme na rovinu, všechno je zase v naprostém pořádku :)





Z Dlouhé Louky jsme mazali zase svižně po hřebeni směrem na Meziboří. To já znám jen tak zběžně z vyprávění a občas z cest na závody do Seiffenu nebo na Klíny. Do Meziboří jsme docela statečně stále klesali...a hlavou nám proudila pravda odvěká - že co se sejde z kopce dolů, se ale taky musí vystoupat zase jinde nahoru :) S touhle myšlenkou jsme na nějakém dvanáctém kilometru docupitali do Meziboří. Museli jsme skrz město, což jsou úseky, která já teda ráda nemám. Naštěstí Kittuk tak nějak pochopila, jak to myslím s tím chozením u nohy a Lupo...ta si jen užívá výstavy a nijak extra netahá, takže ta tam je pro její radost - miluje vycházky! :D Naštěstí jsme dorazili ke stadionu a uviděli konečně rozcestník.



Na rozcestníku jsme z modré turistické odbočili na žlutou. A jak v mushingu znamená žlutá barva nebezpečí, tak tady to bylo zrovna tak. Nejdřív jsme se trochu posilnili dobrotama a aniž jsme věděli, co nás čeká, vydali jsme se vstříc dalším zážitkům. A čekal nás asi nejhorší úsek trati - šílené klesání skrz les, kde to byl spíše takový samospád. Suché listí na zemi hrozně klouzalo, bylo to tak z kopce, že jsem musela držet nakrátko nejen Kittuk, ale i Lupo. Tím pádem se můj strach násobil, protože jít z kopce a přebrždovat v každé ruce za vodítko jednoho psa...čím já se zapřu, když budu padat? Tlamou? :D No byl to drasťák, ale zvládli jsme to. A když jsem byla konečně dole a cesta se narovnala, pustila jsem holčičky a s úlevou vykročila. A víte co? Teprve tady jsem padla na hubu :D Já vůl. Já zakopla! Ale nevadí, nic se nestalo, jen se mi na dlani udělala štěnice a trošku to pálilo. Chviličku. Jen tak, aby se neřeklo :)

Hurá dále. Stále po žluté až na Rašov. A nebudete věřit - to, co jsme sešli, jsme si teď opravdu museli vyťápnout zase nahoru! :D Cesta vedla strmě vzhůru, místy jsme lezli skoro po čtyřech. Holky psí táhly, nejvíc asi mladá (nezkušená, chacha) Bony. Chudák asi netušila, co ji čeká.

Na Rašově svítilo krásně sluníčko, my byly zase docela nahoře, všude to kvetlo...nádhera. S Luckou jsme se dohodly, že si za chvíli vyměníme ponožky. Teda - ne mezi sebou, ale každá si vezmeme nové suché. Já trochu cítila pálení vzadu na patě a Lucka taky hlásila možný začátek puchýřů.


Těsně před Klínama teda zasedáme, dáváme suché fusekle, Kittuk okamžitě lehá nalepená na mě. Lupo nepřítomně stojí a kochá se asi výhledem. Shiva se klasicky nezastaví a pořád trajdá zprava doleva. A pak zleva doprava. Ne - s ní bych na trek rozhodně nechtěla jít (vlastně...já s ní šla ten poslední :D ). Takhle zezačátku (cca 17.kilometr) to ještě psychicky zvládám, ale když jsem pak unavená a ona se pořád motá, tak mě dost vytáčí. Dáváme i nějakou tu sváču a hlavně pijeme a pijeme. Holky psí to mají dobrý - po cestě je spousta potůčků, takže nejsou závislé na tom, kdy jim dáme my. Jdeme dál a koukáme nevěřícně, že i na sjezdovce jde hrát golf! Opět mi srdce zaplesá, že jsem na místě, které poznávám - jednak jsme na té sjezdovce párkrát byla, táta tu byl v rámci takového toho programu tuším S ČT na vrchol nebo tak něco a taky jsem tu byla se Soňou jednou (omylem :D ) na kole.


Z Klínů razíme dál po modrý, moc hezká cesta a já si pořád představuju, jak by se tam pěkně jelo se spřežením. Tady by se určitě daly vymyslet super závody. I midový. Jen nevím, jestli by někdo dal povolení :) Po modré se dostaneme až na první kontrolní bod této trasy, je hned za silnicí, po které jezdíváme do Seiffenu. Ani mě nenapadne v tu chvíli, jak blízko Německu vlastně jsme. Odsud jdeme dále po červené, přičemž kopírujeme státní hranici (nevědomky). Čeká nás dlouhá cesta do Českého Jiřetína. Ale krásná cesta, člověk si aspoň oddychne po těch klesáních a stoupáních. Lupo s Kittuk jsou po dvaceti kilometrech už zcela vyklidněné a už jen dokonale šlapou. Sehrané duo. Lukáš se Shivou jsou jako tank a Lucka s Bony se stále s námi drží a je spokojená, jak jsme rychlý a jak nám to všem šlape. Dojdeme k rozcestí U Desítky a víme, že tu den před námi longaři bloudili. A i my bloudíme - naučná stezka je sice v mapách, ale v reálu značená není. Vybereme si ale intuitivně nakonec nějakou cestu s tím, že trefíme. A taky že jsme trefili. Dorazili jsme na silnici a po chviličce už vidíme naučnou ceduli. A od té to opět nebylo značené. Trochu srandy musí být :) A taky trochu sváči. Myslím, že jsme byli týmem, který měl nejvíc jídla - Lukáš rozhodl, že se bude pravidelně a dostatečně jíst (a asi měl pravdu, páč se mi šlo celou cestu fakt dobře a nechyběla mi energie).

Po nějaké době jsme se dostali opět na červenou a ta nás měla dovést až do Českého Jiřetína. Opět jsme šli pěknou přírodou a stále si užívali sluníčka. Takhle jsme došli až do poloviny trati na 27.kilometr. A na nebi se objevil první mrak. Zavtipkovala jsem, že děláme poslední sluníčkovou fotku. A on to nakonec vlastně ani nebyl vtip. Za chvilku se obloha zatáhla a začalo pršet. Okamžitě jsme stavěli a nasazovali bundu. Čekali jsme přeháňku, jakou měli longaři předchozí den, tak na dvacet minut. Prdlajz! Přes dvě hodiny cedil přívalový déšť, chvíli i kroupy! :D Do Českého Jiřetína jsme zase klesali...a pak jsme zase klesali...a zase klesali...a než jsme dorazili k první hospodě, kde by se dalo schovat, byly jsme už tak promočení, že nejlepším rozhodnutím bylo beztak jít stále dál. Jen jsme si s Luckou v telefonní budce schovali pěkně do sucha foťák a telefon - takže fotky z ceďáku bohužel nejsou. Narazili jsme kapucky na hlavu a ve společnosti dalšího trekaře s dvěma raťafákama jsme šli skoro mlčky vpřed. A z Jiřetína to "vpřed" znamenalo zase stoupání do kopce. Když jsme se vyšplhali (stále v lijáku) na vrchol, vedla nás zelená turistická krásnou cestou směrem na Fláje. Ta cesta byla vskutku nádherná, nabízela krásné výhledy...ale zároveň jsme byli díky tomu i my vystaveni té bouřce. A velmi blízkým bleskům. A hromům. Naštěstí se žádný z pejsků nebál a tak jsme svižně kráčeli dále. Ostatním byla prý zima, ale já byla šťastná, protože mě se šlo paradoxně líp než předtím. Přišlo mi, že déšť mě skvěle chladí po těle a svaly ožívají. Ani zima mi nebyla, i když příjemné to samozřejmě není. Po hodině deště jsem byla už totálně durch.



Takhle jsme dohopsali až na Fláje. Cesta trvala dvě hodiny (z Jiřetína, jinak od startu to bylo něco přes 7 hodin) a tady nás překvapil táta. A my jeho taky - protože nás ani nepoznal nejdřív :) Stále jsme byli dobře naladěni, Lucka byla unešená Flájskou přehradou (je opravdu krásná), chvíli jsme se kochali, přijali od táty pár gumových medvídků a po nějaké době jsme šupajdili dál. Protože není dobrý nápad zastavit se. Měli jsme nějakých asi 35 km za sebou a to znamenalo ještě skoro dvacku před sebou. Stoupání nás už žádné nečekalo, ale zato klesání jo. A klesání není fyzicky o moc lehčí než stoupání.




Z Flájí jsme tedy promrzlí (už i mě začínala být zima) mastili po zelené dál. Dali jsme se do likvidace (jezení) našeho obřího a promoklého balení nugátových polštářků a nálada se zase zvedala :) Chvíli jsme kopírovali přehradu a pak jsme ji nadobro opustili a ze silnice po nějaké době slavně odbočili u druhého kontrolního bodu vpravo, po červené na Novou Ves. Tuhle cestu jsem poznávala z Kukačky, i když tenkrát jsme ji šli v protisměru. V nohách jsme měli za chvíli čtyřicet km, což byla trasa psaná v propozicích, ale 15 nás ještě čekalo. A my byli plni energie a odhodlání a tak jsme razili. Bylo vidět, že s Luckou jsme si střídali asi (naštěstí jen lehké) krizovky, ale navzájem jsme si to nepřiznali a snažili se vždycky držet krok. Po chvilce to pak přešlo a člověka to překonání nabylo novou energií. Z Nové Vsi jsme šli po zelené k rozcestí Pod vrchem Tří pánů, odkud jsme odbočili na červenou směrem na Stropník. A začalo poslední klesání. Dlouhé klesání. Nejprve pozvolné...a od Stropníku strmější. Poznávala jsem "Hrobníkovo hromádky", čili obří hromady dřeva, o kterých nám den předem hrdě povídal. Pobavilo mě to označení a dál jsme už na lesáky jen nadávali, protože to, co těžká technika provede s cestami je děs.


Ale optimismus! Cesta z kopce mě nabila novou energií, Kittuk šla pěkně u nohy a Lupo poslouchala. Už jsme snědli většinu jídla a vypili skoro všechno pití, takže batoh byl lehký. A hlavně - DOTEĎ ŽÁDNÝ PUCHÝŘ! Jenže nás čekala takhle kousek před cílem docela...odporná...cesta. Naprosto rozbahněný úsek, kdy to bláto bylo fakt po kotníky. V souvislé vrstvě a po délce pár km. Asi jsem na tom byla nejlíp, protože jsem prostě šla tím bahnem a nesnažila jsem se to jako moji dva kolegové obcházet. V ruce jsem držela rozmáčenou mapu a očima stále hledala železniční stanici Horní Háj. Když jsem konečně po nekonečné době uviděla koleje, měla jsem hroznou radost. U železnice jsme pak označili třetí a poslední kontrolní bod. A pak? Pak už jen poslední asi dva kilometry do cíle! Po žluté, stejně, jako tenkrát na Kukačce. Tentokrát jsme ale na konci nezabloudili a nedostali se mezi paneláky. Najednou jsme se ocitili před kempem, dorazili k chatce č. 18, odevzdali kartičky, nechali si zapsat čas příchodu 18:50 hod a zjistili, že náš čas (cca 11 hodin) není ale vůbec špatný! Takže zatímco já si říkala, že je fajn, že nejsme poslední, Lucka si říkala, že je fajn, že jsme to dali takhle rychle a jsme tedy zpět za světla...tak jsme já a Lukáš obsadili každý ve svojí kategorii třetí místo! Lucka startovala o minutu přede mnou a tak byla chudák vlastně až čtvrtá...
Jeli jsme domů, objednali si pizzu a já okamžitě usnula. Ráno mi bylo fajn, jen kyčle a kotníky jsem po sezení vždy musela trošku nejdřív rozhýbat, ale dojeli jsme si pro medaile. Nikdy jsem nečekala, že bych mohla mít medaili z treku. Sedmé nebe! A to jsem přemýšlela, jestli se na to nevyprdnout a neodhlásit se, když jsme netrénovali. Vůbec se mi nechtělo...a bylo to SUPER! :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vanimaré Vanimaré | Web | 7. května 2014 v 10:12 | Reagovat

Gratuluji k medaili. :)

2 Eliška Eliška | E-mail | Web | 7. května 2014 v 16:33 | Reagovat

Já jsem na treku byla jen jednou, a to na 61km, to byl docela záhul - hlavně když to bylo pořád do kopce :D. Ty máš ale tréning, takže ani nevypadáš utahaně :-D.
Nejlépe se jde s přáteli - prostě jdeš a můžeš si s nimi popovídat - i když pak začneš bloudit :D.
Nejlepší je na trek si koupit "aktualizovanou" mapu (tedy úplně novou), která by neměla lhát, to už jsem se přesvědčila při svém treku - blouděním jsme strávili aspoň hodinu :D.
Shiva, Lupo a Kittuk měli určitě radost - každý pes se rád pořádně projde (tedy, pokud na to má fyzičku) :D.
A blahopřeji k medaili, určitě je zasloužená ;).

3 Eliška Eliška | E-mail | Web | 7. května 2014 v 16:46 | Reagovat

Jó, a ještě jsem se chtěla zeptat; napíšeš brzy nějaký fotočlánek s Eurou? Od té doby po operaci jsi o ní ještě nic nepsala a mě by zajímalo, jak je na tom teď :-).

4 Hrobníci Hrobníci | 8. května 2014 v 9:57 | Reagovat

...no vždycky tam, kam se ti moc nechce, tak nakonec je to bezva a vzpomínáš na to. Ten déšť byl fakt výživnej i den předtím pro nás a téměř ve stejném místě. Asi ten Českej Jiřetín je nějakej začarovanej. Jinak jak si vzpomínala, že by se kolem Klínů dal udělat pěkný mid, tak mě to taky napadlo, ale je to tam dost obklíčené silnicemi a v zimě navíc všude běžecké trasy. Škoda. Tak gratuluju v parádnímu 3. místu. My nakonec s Romčou jsme taky nešly až tak špatně a byly asi čtvrté. Kluků bylo víc a Tonda se Zdendou byli se stejnými časy mezi klukama až asi 13.-14.

5 Das Das | Web | 12. května 2014 v 12:25 | Reagovat

Ty bláho, 55km! No to čumím! Ale ráda bych se něčeho podobného zúčastnila.. U nás je každý rok vorařská padesátka, kdy se občas   i těch 50km jde. Bohužel jsme se letost nemohla zúčastnit. :(
Tahle akce musela být suprová, gratuluju ke krásnému místu. :)

6 Brunett Brunett | Web | 13. května 2014 v 17:14 | Reagovat

Gratuluji za 3.místo máš nádherné pejsky jsou tak zlatí <3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama