15. října 2012 v 20:07 | LusyW
|
V sobotu kolem šesté ráno jsme vyjížděli ze dvora v klasické sestavě (já s Lukášem, táta a 8+1 pes :)) na velice oblíbené závody ve Vroutku. Je tam nádherná krajina, nádherná trať a pravidelně nádherný východ slunce, na který jsem se těšila. Když jsme dorazili na místo, bylo asi půl osmé a východ slunce očividně zrovna skončil…nevadí - vždyť nás čeká ještě jedno ráno! Vytáhli jsme stake-out, vyndali pejsky z auta, postavili stan a šli se prezentovat. Joo, taková cesta ráno na prezentaci, ta bývá dlouhá - všichni se musíme pozdravit a říct si nové drby! Potom jsme si počkali na musher meeting (místo kterého si Lukáš vždy raději projede trať…já pak spojuji poznatky jeho a ty z meetingu :D ) a v deset začínaly starty.

Opět, stejně jako na Hrobu, Lukáš jede kolo s Eurou a pak se Shivou, já na tříkolce s Didou, Lupo, Ayuk a Kittuk. Jako první přichází na řadu vysmátá a vymazlená Eura, naše dáma v létech, co zraje jako víno. Na ní prostě není znát, že jí v červnu bylo deset let a v srpnu byla na operaci. Navíc už ji skoro ani nepřipínám a chodí navolno - to není u haskouna nic obvyklého. Je to prostě zlatíčko. Jdeme tedy na start, Jurášek si musí očmuchat všechny kytičky, co cestou potká, na startovní čáře, kde ji držím, se otáčí a tulí a …na GO! vypálí vpřed jako raketa. Šikovná holka. Maximální rychlost už má sice nižší, ale zase jde pořád dopředu. Vidím, jak s Lukášem projedou první a druhou zatáčku a pak mi zmizí na louce. Jdu si ho pomalu "vyzvednout" do cíle, mezitím se v autě ještě rychle převleču do závodního. Za nějakých asi 18 minut je zpět a je spokojený. Eura je vysmátá, ani není nijak zadýchaná. Super - to povzbudí i mě :)


Slíbila jsem ještě pomoct Ondrovi na start - fotím pro Verunku nějaké fotky…zjistila jsem, že má ráda "čumákovky", tak jí její pejsky tak nacvakám. Ona mě na oplátku vyfotí na trati. Ondra mě víceméně ani nepotřebuje, jeho velký klucí jsou hodný a vychovaný.
Vypustím ho, zatáčky zvládne taky a my jdeme k autu a připravujeme tentokrát moje holčičky. Konečně. Nejhorší jsou vždycky ty chvíle před startem. To napětí, nervozita… Asi si na to nikdy nezvyknu. Navíc holčičky si nastavily na předchozích dvou závodech pro mě laťku docela vysoko a já se bojím, jak dlouho jim to vydrží. Ještě vydržte prdelky… V kategorii nastoupila favoritka Anita, se kterou jsem trénovala na Berounce. Její čtyři holčičky za to umí vzít a ona…co si budeme povídat, je poněkud atletičtější než já :D Potom je s námi Pavel Hladovec s čtyřkou haskounů, tentokrát jednoho kluka vyměnil za holčičku. No a dvě spřežení čechohoráků, z toho jedno je pana ředitele místního závodu :)


Startuji jako poslední a trochu se bojím zatáčky hned pár metrů po startu…ukázalo se, že zatáčka je dobrá, ale za zatáčkou Dida zase vypnula mozek a nechala běžet jen nohy a žene nás tak nějak mimo trať…na povel GEE ovšem okamžitě zareaguje a vrátí v plné rychlosti spřežení na cestu. Nebyla jsem jediná, komu chtěli jít psi vlevo místo rovně - asi nějaké negativní zóny :) Následuje sjezd, výjimečně bez Lupinčina okusování nebohé Didy, prudká pravá…která už je vlastně úplně pohodová. No a potom valíme. Odrážím zběsile i z kopce a říkám si, jak dlouho to vydržím - čeká nás 5,5 km (což není zase tak moc). Nikoho pořád nedojíždíme ani na dohled a já mám pocit, že nám to moc nejede. Doufám, že je to tím, že na trati je proti minulým ročníkům nějak hodně bláta a tříkolka drhne. Tohle totiž obvykle bývá opravdu rychlý závod. Po chvíli míjím Verunku s foťákem, tak si fňuknu, že to nějak nejede…a ona mi říká, že to přece jede hezky :)

Odrážím pořád jako zběsilá a hecuju holčičky…říkám si, že kdyby byl někdo přede mnou, tak ho aspoň zastraším :D Jenže nikde nikdo…taky dobře - aspoň se nezdržujeme předjížděním. Jsem za polovinou a pořád mám pocit, že to není úplně ono, ale na druhou stranu vidím, že holčičky kmitají nožičkami tak, že tam budou mít brzo asi uzel, jestli si nedají pozor :) Posledních pár metrů před místní chuťovkou - kopcem před cílem. Hele - najednou je vidím! Dvoje čechohoráci najednou - hned je přeletíme a frčíme dál, mám pocit, že jsem zahlédla i Pavla, co startoval přede mnou. Jenže…teď přichází na řadu kopec. Potvrzuje se, že holčičky skvěle běží, ale na ho*no táhnou :D Jsou sice malé a drobné, ale problém je hlavně v tom, že já je tahat neučím a snažím se vše vybíhat. Jenže tenhle kopec je záludný - první půlku vyklušu, pak se lehce rozdýchávám v polovině, kde je taková kratší rovinka a pak se to teprve zvedne…a tady už moje fyzička dostává zabrat - posledních 5 metrů už nejsem schopná a jen jdu, ani nemůžu popohnat psy…ale kdo by je popoháněl, když sám nemůže :D Naštěstí to byl už jen kousek a čeká nás krásný finiš - asi 500 metrů dlouhá lesní cesta, která nás konečně zavede do cíle. Krása! Jsem spokojená a na pocity o rychlosti se člověk musí vykašlat - vždycky se ukáže pravda až na čase a porovnání s ostatníma.



Ještě nám zbývá Lukáš, dojela jsem z cíle k autu a zrovna odcházel se Shivou na start. Připnula jsem holčičky a běžela ho vyfotit - schovala jsem se tentokrát za auto (Shiva mě nesmí vidět u trati). Snažila jsem se moc nedýchat a nehekat a vyšlo to - vystartovala, aniž by mě zahlédla. Jen je to holt lemra líná a nějak to neumí rozbalit, takže její start je takový vlažný…a podle vyprávění tedy i zbytek trati. Ta mě tedy štve - má se pro Lukáše přeci rozkrájet za to, jak ji brání! Potvoru jednu! :D Předvedla očekávaný "výkon" a tím asi vyřešila Lukášovo dilema, jestli jezdit mid se Shivou (která se to potřebuje naučit) nebo s Eurou (která to umí a je ochotná běžet).
...kdyby měl ohaře...tak by byl rychlejší...tenhle byl tuším nejrychlejší ze všech závodníků...ale já bych ho - s prominutím - domů nechtěla...
Překvapivě brzy jsme se dozvěděly výsledky - Lukáš čtvrtý odzadu s Eurou a poslední se Shivou (i když osobně si myslím, že kdyby jezdilo víc haskounů, tak by na tom nebyl tak zle…) a já druhá, 30 vteřin za Anitou a 18 vteřin před Pavlem Hladovcem. No paráda - bude další pořádný závod! Zase to máme těsně! Dokonce všichni tři!
Večer se šlo sednout do stanu a jak jsme se tak rozveselily, rozhodly jsme se s Anitou, že jednak pozlobíme Klárku a taky pozlobíme Pavla…je to nový páreček v mushingu, tak se to přeci musí :) Ukradly jsme jí Pavla a dovedly ho k baru. Tam nám po třech panácích melounového amundsena slíbil, že nás nedojede. A to jsme chtěly vědět. Jen nevím, jestli jsme nebyly moc drsné a Klára se snad nezlobí O:) Osobně taky moc nepiju (jen v sezoně, haha) a dát si za sebou tři panáky (přestože "tlamolepy") mě docela…řekněme…ovlivnilo. Nakonec jsme se všichni vydali chrupat…protože druhý den jsme šli do boje! …a Verunka fotit :D
Já tak miluju tyhle psy!