22. dubna 2012 v 19:57 | LusyW
|
Přestože jsem se loni zařekla, že na dogtreking mě už nikdo nedostane a že musím být silná a nepřihlásit se, Lukáš mě zase přemluvil. Přestože to byl on, koho jsem žádala, aby mě ohlídal a odehnal od další účasti. Chtěl to, má to.
Doplňuji: Dnes byly zveřejněny výsledky... Oficiální čas 9:35 (asi jsme špatně měřili?) a Lukáš 5. místo (22 dokončilo, 3 nedokončili - ktg. mid muži), já 6.-7. místo (29 dokončilo, 17 nedokončilo). To přeci není vůbec špatné :))
Přihlášku jsme tedy odeslali naprosto na poslední chvíli, ale (bohužel) jsme byli přijati. No dobrá. Chtěla jsem si užít den s Kittuk, Lukáš se Shivou. Když jsem přijela v pátek domů, Kittuk měla nožičku od krve. Trubka - zlomila si čerstvě dráp na paspárku vejpůl, takže jsem ji vzala hned k veterináři, ten jí do odstranil a samozřejmě kvůli hrozbě infekce dogtrek zakázal. Takže jsem přemýšlela, jestli vzít Ayuk nebo Lupo...vzala jsem Lupo, protože miluje procházky a vím, že by zbytek dne brečela, kdyby viděla, že ostatní jsou pryč. No - příště to neudělám...procházka se jí sice líbila, pořád krásně ťapkala, ale zatáhnout se jí ani trochu nechtělo za celou cestu - jen si užívala :D


Ale k začátku...přijeli jsme po sedmé hodině ranní, šli na kontrolu s očkováky a s potěšením zjistili, že na midu (podle plánku 48,7 km dlouhý) jdou i kamarádi Zdeněk s haskounkou Didou (jeho Didou...která má tedy jméno taky ode mě :) ) a Romča s alaskankami Lentilkou a Fidorkou a Tonda s obřím malamutem Yettim. Než jsme konečně mohli vystartovat, Romča měla už vytahané ruce, jak se alaskaním slečnám chtělo vpřed. Chtěli jsme jít spolu, ale Romča se samozřejmě víceméně rozběhla, Tonda - manžel šel samozřejmě s ní a Zdeňkovi jejich ostré tempo nevadilo. Lukáš by se taky chytal, ale já šla s Lupo, která netáhla a hned po startu byl krpál, do kterého jsem jim prostě nestačila. Lukáš to už nevydržel a rozhodl, že si psy prohodíme. Dal mi tedy Shivu, která táhne ráda a vzal si Lupinku. Po chvíli jsme se dostali na trasu, kde se jezdí závody na Děčínském Sněžníku. Tu jsme přehopkali a ze Sněžníku následovalo kruté klesání do Jílové. Protože většina lidí měla pejsky slušně vychované, šli o mnoho pomaleji než my a tak jsme předbíhali a předbíhali. Netrvalo dlouho a byli jsme v Jílovém, kde jsme zase došli partičku seveřanů. Romča brzdila i očima, ale ona je takový nezmar, že jí nic nezničí...mít tak polovinu energie co ona! :D Prošli jsme Jílové a vyrazili zase vzhůru...
Po "hustém" kilometrovém stoupání na kopec, kdy jsem už očekávala, že mi srdce vyskočí z těla, jsme se vydali směr Čermná, po žluté turistické. Vyběhl nás pozdravit asi stoletý krysařík/pinč, prošel se skrz Yettiho obří tlamu a pak to nezraněn, leč oslintán, raději zase nabral směr domov...možná měl v úmyslu eutanazii? :) V Čermné nás čekal první kontrolní bod, kde jsme trochu bojovali s děrovačkou, aby nám vykousla hvězdičku do startovního papíru. Lukáš to vzal silou a mohlo se zase pokračovat. Z Čermné jsme šli po nádherné zelené louce až do Malého Chvojna, tam prošli ohradou...naštěstí prázdnou...a pokračovali po žluté. Cesta nádherně ubíhala, až to bylo neuvěřitelné. Romča a Zdeněk jsou vypravěči a tak nás zásobovali spoustou historek :) Najednou jsme se dostali do poloviny trati, ani jsme nevěděli jak.

Přešli jsme přes silnici na Libouchec, po které jsme to ráno projeli a směrovali to do kopce na Nakléřov. Cestou jsme potkali pána se dvěma jorkšírama. Šel před námi, najednou nás prckové zmerčili a rozběhli se na naše psi. Jeden pouze proběhl skrz naše psy, druhý ovšem chtěl "zabíjet" :D Najednou, když se přiblížil na centimetr k Shivě, tak mu asi došlo, jak jsou vlastně jeho protivníci velcí a dostal hysterický záchvat. Začal ječet a pelášit všem směry najednou...kdo neviděl, neuvěří. Když proběhl všem pěti psům pod nohama, dostal druhý záchvat a zdrhal neskutečnou rychlostí směrem k páníčkovi... a dál a dál. Snad doběhl domů, doufám, že se nezaběhl. Potom jsme prošli pod dálnicí a po chvíli dalšího stoupání...a dalšího stoupání...a pro změnu ještě trochu stoupání jsme došli až do Nakléřova. Tam bylo krásně! Modrá obloha, příjemná teplota, rovina...co víc si přát :)



Z Nakléřova už jsme si to rázovali z kopce směrem na Telnici. Proti nám na míjení už běžel človíček se dvěma ohaři, co se vracel...blázni ti běžci :) V Telnici jsme se posadili a dali si oběd...já měla k obědu tedy coca-colu, protože pórková polévka mě zrovna nenadchla. Co mě ale nadchlo byl sníh, který jsme potkali o chviličku později :) Na spodku sjezdovky byla ještě poslední hromádka, tak jsme se tam se seveřany šli "poňuchat". Shiva okamžitě zalehla a začala se v něm čumákem vrtat a klouzat se zeshora dolů, byla nadšená :) Lupo si na něj naopak lehla, ani se nehla, jen vystrčila z tlamičky jazýček a oblizovala ho :D Prošli jsme kousek po sjezdovce, zatočili do lesa a vyšli zase na silnici. Směřovali jsme si to teď do Adolfova, nedaleko Komárky. Tady byl už třetí kontrolní bod (druhý byl u hospody, kde jsme obědvali) a tím pádem jsme měli kontroly splněny. Našli jsme nějaké stupně vítězů a já neodolala a aspoň jednou v životě jsem si to chtěla zkusit....Shiva vyskočila nahoru, zasedla a nadšeně se koukala - líbilo se jí to :D


Potom už nás čekala cesta víceméně po rovině, střídavě s mírným klesáním/stoupáním. Šlo se nám moc krásně, najednou jsme viděli, že máme za sebou 7 hodin svižné chůze a bylo nám stále fajn. Za sebou už asi 35 km, tudíž jsme se konečně viditelně blížili k cíli. Nejlepší věc pro pozvednutí psychiky :) Přeskakování potoků a louží se stávalo náročnější a náročnější...mozek si naplánoval skok, odeslal příkaz nohám, myslel si, že vše bylo splněno...ale oči viděli, že to nebyl skok, ale pouze těžkopádný krok :) Kupodivu jsem stále ještě neměla puchýře, což mě veeeelmi mile překvapilo. Na puchýře totiž dost trpím. Ale věděla jsem, že fyzicky bych to měla zvládnout, že mě vždycky na kolena a k slzám přivedli puchýře, po kterých se zkrátka nedá chodit.

Po dlouhé době monotónní chůze jsme dorazili konečně do Tisé. Tady se mi vybili hodinky, vydrželi 8hodin 39 minut. Do cíle zbývaly necelé dvě hodinky. Já překonala první krizovku, strašně mě bolela kolena. Z této strasti mě vysvobodilo zjištění, že místo chůze mi pomáhá takový jakoby běh, respektive pohupování - byl to takový pohyb, jako když koukáte na závodníky v chůzi. Zkrátka veškerá estetika šla stranou :D


No, následoval výstup do Tiských stěn, já je znám nazpaměť, ale ostatní byli nadšení. Ano, takhle si člověk zase připomene, jaká je to vlastně nádhera, obzvlášť, když nám svítilo sluníčko :) Bohužel jsme se chtěli dostat co nejrychleji už do cíle a přeskákat přes ty klouzavý pískovcový skály...hurá! Přežili jsme! Dostáváme se k ukazateli na rozcestí, poslední cca 3 km do cíle! Věděla jsem ze zkušenosti, že nás čeká za chvilku nepříjemné klesání, prudké, kluzké...takzvaná kočárovka. Vyrazila jsem jako první a přeskákala to raději mezi stromkama, kterých jsem se mohla držet, než po cestě s kameny, po kterých se špatně šlo. No a pak už to bylo "žůžo"! Cesta byla mírně klesající, měkkoučká, písčitá...a já se svou houpavou chůzí/během jsem se úspěšně sunula vpřed :) Lukáš mi byl stále po boku a tak jsme se dohoupali až do cíle. Ve chvíli, kdy jsem viděla své auto a slyšela psi v kempu jsem ucítila přiliv energie...a jak se mi vylil na patě puchýř, když jsem špatně došlápla :D Ale to už mi bylo jedno, protože jsem věděla, že ten mě nezničí. Už mi zbývalo pár metrů...a už jsme byli v cíle. Letos bez breku!, téměř 50 km za 9:35h!!!! :)
Pěkní, zase. :)