1. března 2012 v 22:33 | LusyW
|
Tak jsme se po roce zase vydali do Německa na krásné závody v Seiffenu. Už cestou začalo pršet, to bylo docela naprd. Horší bylo snad jen to, že naše milé auto trpí jakousi doteď neobjasněnou "chorobou" a cestou v nejlepším chcípalo. Návštěva u mechanika s plně naloženým autem nám dala pouze ujištění, že červenou kontrolku lze ignorovat, protože by vlastně měla být oranžová a že na závody a domů dojedeme (nebylo to daleko).
Hmm...v poslední třetině cesty se auto přepnulo do úsporného režimu a tak jsme se dokodrcali pomalu, ale jistě až na závodiště. Tam nám držel místo k stání další český musher. Naštěstí nemáme vlek ani karavan, takže jsme úsporní a tak jsme se vešli mezi bistro a sloup na vlajky...tam se nakonec objevila i česká



Ráno bylo překvapení - sníh přes noc zmrzl a všechno kolem se proměnilo v kluziště. Těšila jsem se, jak se krásně adrenalinově projedeme s holčičkama, jak to bude rychlé a zábavné. Jenže to bylo teprve ráno a já startovala až ve třičtvrtě na dvě. Sluníčko začalo sílit a Němci vyrazili na trať se skůtrem a vrchní tvrdou vrstvu rozrušili...jsou to měkoty

Než začaly závody samotné, trať rozbředla a její povrch se rovnal pláži s velmi, velmi, velmi hlubokým pískem. I přes to, že psi měli co dělat, aby v takovém terénu vůbec běželi, začínající kategorie saně + 2 psi po startu ještě brzdila. To faaakt nepochopím. I když...pochopila jsem to hned v první zatáčce, kterou jsem viděla - oni to prostě vůbec neuměli a někteří si na ty saně jen stoupli a doufali, že se dostanou do cíle. Samozřejmě tam byli i profíci, na ty byla radost pohledět




Když jsem se konečně dostala na start já, jakožto poslední startující závodník toho dne, trať už byla totálně rozdupaná, rozbředlá a zničená bržděním předchozích musherů. Holčičky rády běhají a nerady táhnou, takže jsem se ani moc netěšila. Navíc měla trať jen 5,5 km místo původních cca 11 km. Vyrazili jsme vpřed a hned na startu se Kittuk
tlamou zabořila do sněhu. V první zatáčce už všichni zakopávali šíleným způsobem, ale stále se drali vpřed. Dávala jsem pozor na napnuté šňůry a litovala, že nemám brýle...zmrazky mi neustále létali do očí a to bolelo...nemluvě o tom, že se zavřenýma očima nic nevidím




Letos byla zatáčka po startu pomalá a táhlá, oproti loňsku, kdy byla rychlá a prudká a nešla téměř ustát. Potom následovala smyčka a po kilometru jsme se opět objevili zpět na fotbalovém hřišti, kde se startovalo. Minuly jsme stake-outy a diváky a pokračovali lesem. Chvíli po rovince, ale bez chuti se rozběhnout, příliš se to bořilo. Potom přišlo stoupání...a následovalo další stoupání...následované dalším stoupáním. Když se konečně vystoupalo až na vrchol, přišel zábavný sjezd, který jsem si náramně užila

Potom malý výběh na kopeček, levá, sjezd a další prudká levá, která vynášela. Přímo v místě, kam zatáčka vynášela, stál strom, na kterém byla pro jistotu připevněná velká matrace - bezpečnost především

No a pak už se jelo do cíle, ještě nás čekal jeden krátký, ale výživný kopec vzhůru...přejezd silnice a byli jsme zpět, krásně v cíli. Tři minuty jsem ztrácela na závodníka přede mnou, šest na první dva. Noo...opět bez šance




Holčičky jen v cíli nechápavě koukaly, proč jako stojí? Proč se jako nejede dál? 20 minut běhu je na ně přeci jen trochu málo... :)
Nádherní psi. Určitě je to radost jich máto tolik doma.