17. února 2012 v 18:38 | LusyW
|
Po zrušení závodů na Děčínském Sněžníku, které pro mě byly nejbližší, jsem byla ráda, když jsem našla závody v Lesné, také u nás na severu Čech. V propozicích ale bylo uvedeno, že jsou vypsány kategorie do čtyř psů a do šesti psů, zatímco já normálně jezdím s osmi. Dohodli jsme se s taťkou, že já pojedu s pěti a on pojede se třemi :)
Když jsme v sobotu přijeli na místo, bylo tam jen pár závodníků (téměř všichni byli v tu dobu v Jižních Čechách na závodě Českou Kanadou) a my jediní jsme měli čistokrevné psy. Takže mých 8 haskouních slečen a dámiček a jinak samí ohaři. Celkem to čítalo 6 spřežení a asi 20 skijöringkářů (tj. běžkařů s 1-2 psy). No co k tomu dodat - konečně jsme byli u diváků nejoblíbenější :) V kategorii se mnou jel Ruda Chlad, který si zapřáhl 8 alaskanů…kdybych to věděla, mohla jsem si vzít taky všechny holčičky. No nevadí. Teď už... :D
Do svého spřežení jsem si vybrala Didu do čela, chtěla jsem si i vyzkoušet její opravdový "mozek". Tj. jak sama zvládá běžet a zatáčet. A musím konstatovat, že je úžasná! Víc než mile mě překvapila, funguje jako hodinky. Za ní jsem si zapřáhla Lupo a Albi a před saně Shiva a Ayuk.


Trať měla 13 km, byla perfektně upravená, technická a rychlá. Až na ta zapeklitá stoupání, kde jsem se hezky zapotila, protože ani všechny moje holky nemají moc síly…natož když jich je jen 5 a bez nejsilnější dvojky Eury s Espou (které běželi závod s tátou, vepředu měl mojí lásku Kittuk). Holky mazaly jako zběsilé, na naše poměry až neskutečně rychle. Albínce se to moc nelíbilo, ona je nejradši, když jedeme s těžkými saněmi (já+člověk v saních) a jedeme pomalu a může táhnout, ale ne běžet rychoe. Takže běžela tak na hranici a nejspíš přemýšlela, jestli to má utnout a sednout si ve sjezdu na zadek nebo to má zkusit doběhnout. Vzhledem k tomu, že šlo tedy o psychickou a nikoliv fyzickou indispozici, přibržďovala jsem jim jen tolik, aby si zkrátka nesedla na prdel. Zvládli jsme tak nejrychlejší pasáž ze začátku, kde jsme několik km cválali a bylo tam dost nádherných sjezdů. A jak to tak bývá, to, co člověk sjede, si pak taky musí náležitě vyšlápnout :) Čili nás čekal dlouhý táhlý kopec, kde se ukázala v tom nejlepším světle Shiva. Makala jako splašená! Pořád se snažila to rozbíhat i do kopce, všichni ťapali, lapali jsme po dechu a do toho se ona najednou rozběhla :D To mi udělala velkou radost, ještě ji tak dostat dopředu k Didě…ale za prvé je strašně zvědavá (ale opravdu strašně) a za druhé…aktuálně mi Kittuk dělá jen radost a nemám zas takovou potřebu ji vyměnit. Ale mít náhradního leadra je veledůležité.


Odbočila jsem od vyprávění. Když jsme vystoupali tak nějak na vrchol, odbočujeme vpravo a ředitel závodu mě upozorňuje, že za chvíli tudy projedou čtyřspřeží a ať si dávám pozor. Čtyřspřeží totiž jedou kratší trať (7 km) a jsou mnohem nadupanější - ESP (evropský saňový pes) mají neskutečnou sílu a mozek naprogramovaný pouze na běh…to haskouni se umí šetřit a nikdy nejdou za hranice svých možností. Taky že jo, odjeli jsme asi dva kilometry a před sebou vidím volnou louku a za sebou dvě ohařovitá spřežení po čtyřech psech, Dášu Nešněrovou a Jirku Mencáka. Startuje se totiž hromadným startem a takové spřežení, které před sebou vidí jiné spřežení, se ho drží zuby nehty. Psi jsou totiž neskutečně soutěživí, když na to přijde :) Přeletěli mě jak kdybych stála na místě, přestože holky mazaly na maximum, až se jim snad kouřilo od paciček. A najednou byli ohaři pryč a my zase sami. Za mnou byl tím pádem už jen taťka se třema holkama, ale věděla jsem, že ten mě dojet nemůže, to nejde.


Po sjezdu opět následovala odměna - kopec vzhůru. A tenhle byl tedy šťavnatý!!!! Pěkně si nás pořadatel vychutnal a ozkoušel fyzičku :) Pak už jen rovinka a dojezd do cíle. Projížděli jsme asi metr nebo dva od stake-outu, tak holky koukali, jestli běžet dál nebo tam skončit. Naštěstí Dida je nezmar a ráda pokračovala dál. Stačilo na ni houknout. Doběhli jsme s radostí do cíle a bylo to super :) Chvíli jsem trdlovala u auta a pak jsem chtěla uklidit psy a jít vyfotit tátu…jenže najednou on se řítil. Lukáš skočil honem pro foťák a cvaknul ho, zatímco já jsem měla za úkol přemluvit Kittuk, aby šla do cíle a ne za mnou na stake-out. Tak jsem se ještě z posledních sil proběhla do cíle. Myslím, že táta byl nakonec spokojený, i když kopec před cílem mu dal hodně zabrat. Tvrdil to aspoň :)


Po vydýchání jsme šli na polévku a pak jeli domů (bylo to nedaleko). Holčičky se vyběhali a vyspali ve svém výběhu a boudičkách a ráno se zase jelo. Nevím, co napsat o nedělním dnu - bylo to zase stejné, zase vynikající. Dida poslouchala opět jako hodinky, Albína o něco víc brzdila ze začátku, pak se srovnala, Shiva zase makala "ostošest". Lupo a Ayuk to braly s rezervou, nějaký závod je přeci nevytrhne. Chvílemi jsem měla pocit, že jedu pouze na 2 psy (Dida + Shiva). Každý den holt není chuť běžet a psi nejsou stroje, ale psi :) Táta byl s Kittuk, Eurou a Espou snad taky spokojený, alespoň ho Ťukyťuk poslouchala. Pak se na mě u auta mračila, tak jsem jí musela slíbit, že pojede příště se mnou…ehm…


Po závodě byla ještě kategorie "Supersprint", kde se soutěžilo bez rozdílu kategorií o víkendový pobyt na tamní chatě. Ačkoliv jsem byla totálně bez šance (haskouni jsou proti ohařům prostě o dvě třídy pomalejší), zapřáhla jsem si všech 8 haskounek a postavili jsme se na startovní čáru. Teda - vzhledem k tomu, že start byl hromadný, stály jsme až ve druhé řadě - nechtěla jsem překážet rychlíkům nebo napíchnout psa na běžkařskou hůlku. Startovali jsme tedy vpravo od startovního sloupku…ovšem po vypuštění se Kittuk rozhodla, že ten sloupek musí objet zleva, protože je to estetičtější :D Dlouhé spřežení mělo jen tak tak co dělat, aby se nezamotalo a já, abych to na saních ustála. Vyrazili jsme a po chvíli byli všichni v pr****. Zůstala jsem jen já a dvě Němky. Jedna měla dva alaskany a saně, druhá dva alaskany a běžky. Nakonec jsem je pustila před sebe, ke konci už holky neměli tolik síly a alaskani byli rychlejší (neběželi ten den ani závod). Takže jsme nakonec dojeli předposlední…velký úspěch. Ale zase jsme byly nejkrásnější určitě :)))




Táta mi sdělil, že to byl jeho poslední závod, že se tímhle s jízdou se spřežením loučí. Ale aspoň se zase po nějakých 8 letech projel :) A já se těším na další závody, které by měli být za dva týdny v Seiffenu v Německu, hned za hranicemi. A další týden na Eduardu u Jáchymova. Obě tratě jsou zase hezké a technické, i když ta v Seiffenu díky absenci větších kopců je mnohem rychlejší a pro holčičky líbivější. Adrenalin je vyvážený rovnoměrně :))
Ta fotka s tím čumáčkoněm od sněhu je úžasně pakoidní =D Pejsek je k zulíbání =D