close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Krušnohorský dogtreking

9. května 2011 v 19:52 | LusyW |  LusyW
Já nevím, jestli má cenu se tímto "výkonem" tady vůbec chlubit...ale budiž - dlouhý článek z dlouhého dogtreku pro trpělivé čtenáře :)) A kdo nechce číst, tak může koukat na spoustu obrázků...i když se zpožděním, omlouvám se...

Já hlupák…já trubka…já blablabla… Proč já se jen přihlásila na Krušnohorský dogtreking? Mid…40 km… A to jsem se ještě těšila! Jsem vážně mimo :)) Moje natěšení rychle skončilo. V pátek jsme přijeli do kempu Jordán v Opárnu, abychom se s Lukášem zaprezentovali. Na itineráři stálo 46 km…každý kilometr navíc je strašně znát. Na to jsem nebyla připravená a rozhodla jsem se o prodloužení trasy před mou společnicí na trati Kittuk pomlčet. Ještě bych ji ráno nedostala z boudy…

V 5:13 v sobotu ráno zvoní budík. A pak ještě asi tisíckrát. Nechce se nám vstávat, ale musíme naložit pejsky a do sedmi hodin být na místě. V sedm je veterina, paní doktorka nakoukne do očkováků, sáhne psům na žebra a pak se jen tak podívá - noo…dobrá. Očkování i "výživový" stav v pořádku :D


Startujeme, na lísteček nám píší čas 7:44. Kittuk a Shiva se moc těší, Lukáš je jako vždycky v pohodě a já se budu tvářit, jakože dobrý. A jo, zezačátku to je dobrý.

Z kempu vyrážíme do Malých Žernosek, slyším bečení malých jehňátek. Těch nejroztomilejších - béžových s tmavě hnědou hlavou a nožičkama… Můžu na nich oči nechat, ale stejně tak Kittuk se Shivou. Lukáš mi opět zamítá můj požadavek, že si k baráčku pořídíme tři ovečky. Respektive - já zamítám jeho podmínku, že on bude moct v tom případě všechna jehňátka sníst. Pche, tohle pošťuchování… :) Do Žernosek valíme podél potoka, potom zatočíme prudce vlevo na turistickou trasu…dojdeme na pole…a tam mineme odbočku. Jde nás totiž velká skupina a jak už to bývá, všichni věří těm vepředu (neboli všichni pěkně sborem, za tím prvním volem...)

Nevadí, tak holt místo do Litochovic dorazíme do Chotiměři. Je to zhruba stejně daleko, jen jdeme po silnici. Důležité je najít další bod trasy podle itineráře - Dobkovičky. Už vcházíme do obce a Kittuk začíná mít žízeň. Je nějaká nepříčetná, jakoukoliv louži se snaží ukořistit, já ji ale nenechávám - je to samý hnus…chemie, pyl, nečistoty, hnojiva z okolních polí.…to ne, ještě by se mi přiotrávila.

Za Dobkovičkami se dostaneme zase do přírody, která to má pěkně nahnutý. Teda - nahnutý - nahnutá je ta příroda. Vede totiž pořádně do kopce a tak stoupáme a stoupáme zarostlým lesem vzhůru. Kittuk a Shiva krásně táhnou, spolupracují a užívají si výletu. Hlavně Shiva, která musí očmuchat naprosto všechno. Zvědavec mrňavej! Taky kvůli jejímu kličkování nachodila aspoň třikrát tolik… Když vystoupáme na vrchol, Lukáš loví něco k jídlu. Vytáhne müsli tyčinky a mě dá jednu svojí speciální. A donutí mě ji sníst :) Sotva dýchám a snažím se spojit chůzi s jídlem. Je to dobré, ale strašně syté, polovinu odkládám do kapsy na později.

Jdeme směrem na Dubice a Lukáš se neustále rozplývá nad okolím - dobře to tu zná a jezdí tu na svém milovaném kole… Tady, tady, tady taky, tamhle, a občas i tam. No dobře miláčku, celý den to ale poslouchat nechci…nechci, ale budu :) Dostáváme se k železniční zastávce u Radejčína a pokračujeme po žluté. Cesta najednou zmizí - Metrostav a.s. ji odkopal a ohradil. Staví se tu totiž nová dálnice a tak se holt přesouváme na louku a jdeme podél hrazení. Nenápadně nakouknu za "plot" - joo, tady bude asi vyústění tunelu. Vypadá to pěkně, ale překáží to v cestě :)

Dostáváme se k rozhledně, kterou já míjím… Mám závrať i při pohledu zespodu - nemá totiž podlahu, ale jen rošty, takže je to průhledné…brr, to bych nepřekousla. Před námi je úžasná louka naprosto posetá žlutými pampeliškami. Chvíli lovíme v mapě směr a Lukáš velí vpřed. Tak jdeme vpřed. Následuje kamenitý svah v lese, raději uklízím foťák - jen nerada bych o něj přišla…

Za chvíli jsme už v Dubicích, Lukášovo další oblíbené cyklistické místo. Uff. Jdeme se podívat na Dubický kostelík, výhled je úžasný - jen je na okolí taková ta ošklivá mlha, která krade "barvy". Ostatní na nás volají, že jdeme špatně, ale my víme. Je to zacházka do 100 m, ale nikdo jiný se tam podívat nejde. Jejich chyba. Sklidíme obdiv od sedících u stolů…teda, ne my, ale naše dvě psí slečny :)

Potom se vracíme zpátky na zelenou. Míjímem karavanové městečko, luxusní. A pak už zase sráz - zase uklidím raději foťák :) Pod srázem je potok - Kittuk opět zběsile zahučí do vody a pije a pije. Je nějaká nepříčetně žíznivá… Shiva si potok jako vždy užívá - rochní se v něm, hrabe a bagruje vodu tlamičkou. Tlamou.

Kittuk zavelí stop, že jí to už stačí a pokračujeme do kopce. Teď jdeme směrem na Dolní Zálezly…vlastně až do nich. Cesta je moc hezká, v lese, ve stínu, taková ta čistá ušlapaná hlína. Moc se mi to líbí a holkám taky. Zatím jdeme pořád krásně v tempu. Jsem na sebe v tuhle chvíli ještě hrdá… Pche… Než dojdeme do Dolních Zálezel, dlouhou, předlouho to trvá.

V Dolních Zálezlech jdeme podél železnice a Kittuk se dost bojí vlaků.

K jejímu neštěstí jdeme přímo na nádraží, do podchodu a pak na nadchod - schody nad kolejemi. Za nimi si poprvé měním ponožky, už mě začínají pálit chodidla a to je zle. Noo, trochu to pomohlo, tak pokračujeme. Zatím pořád dobrý. Jdeme do Vaňova. Cestou na nás vykoukne spousta pohádkových a zvířecích postaviček… Jako prvního si všimnu jezevce.

Spíš než všimnu by se to dalo popsat jako nesmírné leknutí - čučí na mě z nory ve srázu, uff! Pak už vidíme Krtečka, Rumcajse, Manku i Cipíska, draka, jezevčíka, veverku, sovu, Járu Cimrmana…a mnoho dalších. Všichni jsou vyřezaní ze dřeva a zpříjemňují nám pěknou cestu :) Jdeme pořád podél Labe. Až na vodopády Vrkoč (Vaňovské vodopády).

Vaňov mi dal pekelně zabrat. 4,5 km dlouhé… Neustále cesta po silnici, podél kolejí a baráků, plotů se psy atd. Kittuk už byla dost na nervy, na každé odbočce to brala vlevo - tam byl totiž les. Potom už skákala doleva i když tam odbočky nebyly, skákala na ploty a tak. Vydrž zlato. Koukej, jak to Shivě jde. Ta si pořád kráčí vlevo a vpravo. Lukáš je pořád v pohodě, jemu to nevadí. Občas ji okřikne, ale proč by se rozčiloval :)) Volá mi mamka a po dalších pěti minutách i taťka. Říkám, kde jsme a že to odhaduju na polovinu trati. Tady mám ještě dost sil a nohy jsou v klidu. Konečně odbočka na vodopády, hurá! Tak šup do lesa, Kittuk je nesmírně vděčná. Hlavně za potok. A teď stoupáme…a stoupáme…a stoupáme…a stoupáme…nejdelší kilometr v mém životě asi :) Konečně jsme u vodopádů. Holky se cachtají, Kittuk pak ulehá a nabíjí se energií. Já se zouvám (a zoufám), chladím nohy v potoku a dáváme s Lukášem chleba. Většina lidí si tu na chvíli sedne, dá si oddych a jídlo. Nabíráme vodu pro psy, která nám už došla. Potom najdeme kontrolu a zapíšeme si křížek modrou fixou do našeho papírku se startovním časem a kontrolami. Tak, první kontrola by byla za námi a můžeme pokračovat.

Tak zase pořád do kopce, míjíme se s dalšími haskounkami Lavinou a Funny, výstavačkami. Lavinka je moc hezká fenečka, na Funny je vidět její věk a má neskutečně krátké nožičky - není líná se nažrat :) Připomíná mi Kely - nebo spíš ségru Enynku, ta měla podobnou barvu, ale ta zase nebyla nikdy tak macatá. Vyškrabeme se konečně na kopec, rozcestí nad Vaňovem. Tady se rozchází cesta midu a longu. Zatímco my se začínáme vracet, jdeme na Podlešín, longaři šli den před námi dále do Ústí. To si klidně odpustím :) Do Podlešína je to zase po rovině, tak se mi jde o kus lépe. Kittuk jde vpřed, Shiva loví klíšťata v trávě. A myši. A hady. A já nevím, co všechno, ale poukouší se o jakýkoliv úlovek… V Podlešíně se dostaneme na náměstí a dáme se po silnici doprava do Stebna.

Silnice nemám ráda, tady už mě přechází dobrá nálada. (No, podle Lukáše možná o něco dřív, nevím :D ). Začíná mě bolet pata, píchá mě v ní. Měla jsem tam zhruba před 3 týdny puchýř, tak si říkám, že mi to asi navlhlo v botech. Za Stebnem odbočujeme na červenou a jdeme do Habrovan. Po louce. Kamenech. Au au. Pata mě bolí čím dál víc. Navíc mám strašnou žízeň a obyčejná voda mě neuspokojí. Potřebuju nějakou "chuť". Dostávám od Lukyho redbull. No uvidíme, jestli křídla pomohou… Ne, křídla mi nenarostla a pata bolí čím dál víc při každém došlápnutí. Už to bolí moc, tak si sedám do trávy a zouvám se. Kittuk si okamžitě lehá. Jaj, puchýř! To jsem nečekala. Musím si ho propíchnout, než bude několikanásobný. Puchýře jsou prostě moje prokletí, hodně na ně trpím. Po propíchnutí to strašně pálí a já skoro nemůžu jít. Cesta se svažuje po prašné louce a poli a mě to pálí a pálí. Pak se to najednou uklidní, asi přilepí nebo já nevím co a já můžu pokračovat. Hurááá! Teď ještě nemít tu příšernou žízeň. To je prostě první krizovka. Nedá se nic dělat, pokračujeme.

Habrovany procházíme nejkratší cestou. Vidím stan s občerstvením a obchod. Ptám se místních pubošů - ale obchod je prý zavřený. Stan s občerstvením je očividně připravený až na večerní pálení čarodějnic. Sakra! To mi na náladě nepřidá… Suneme se dál dalším staveništěm dálnice a jdeme do Žimu. Lukáš pořád a pořád básní o kole. Ooooo… a vlastně ještě od začátku máme stanovený termín, kdy musíme dojít - potřebuje večer stihnout hokej. Sakra. Přicházíme zase na silničku do Žimu (opět Lukášovo cyklistická) a míjíme útulek - nejde to nepoznat, štěkot se nese celou obcí. V Žimu je moje spása! Obchůdek s pitím! Lukáš má určitě radost, že dám konečně pokoj se žízní - v batohu máme spoustu vody, ale tu já prsotě pít nemůžu a brečím (skoro), že mám žížu. Vietnamka ochotně radí, kde co najdu, s každým si povídá a já se modlím, abych to už zaplatila a vypila. Lukášovi beru coca-colu v lahvi, sobě v plechovce. Okamžitě to do sebe kopnu a cítím, jak se mi uvolňuje tělo. Jo, to je to, co jsem potřebovala… Tak jo, teď budeme pokračovat. Už to musíme dojít, říkám si, že tak daleko to nebude.

Už zase to odhadujeme na 15 km. Pořád odhadujeme zbytek cesty na 15 km, už to začíná být depresivní. Obloha, doteď fajnová, se začíná zatahovat a kabonit. No to ještě scházelo. Píše mi Péťa Vovsová, která nemohla jít. Že možná zmokneme, ale to se nic neděje…haha… :) Konečně dostáváme na louku a vidíme silnici, která vede k E55 a druhé kontrole - Paškapole. Já ale vidím hlavně strom s trny…hurá! Potřebuju si akutně propíchnout další puchýř, tentokrát zespodu na malíčku. Sakra, ten je…měla jsem to udělat dřív. Okamžitě cítím úlevu. Lukáš si dává další chleba a taky určitě cítí úlevu :D Od této chvíle to je se mnou špatné, už bych chtěla být v cíli. Kdyby to bylo těch 40 km, tak by to bylo lepší… Ale my to měli k padesáti… Dojdeme na silnici a mě dochází, že frekventovanou E55 budeme muset přeběhnout, pokud nechceme, aby nás něco zajelo. Au… Seberu poslední síly a s Kittuk to dáme. Jsem šťastná. Shiva šílí na druhé straně silnice, potřebuje být přece u maminky! Mezitím nacházím druhou kontrolu na trati - u rozcestí je připevněná děrovačka s medvíkem. Jééé, to je roztomilé! Štípnu do papíru a vyskočí na mě maličký vystřižený medvídek…no to chci domů, to budu muset někde sehnat! :)) Štípnu i Lukášovi, nechce si to zkusit…nevím proč? :D

Teď je to horší, nohy už bolí, ani ne tak svaly, ty skoro necítím, ale chodidla. Pálí to, jak když jdu po žhavých uhlících a kotníky nemůžu skoro ohýbat. Jdeme k úpatí Milešovky. Hrozný, když vidím, jak se vzdalujeme od Velemína, kam míříme. To je moc na moje nervy. Navíc je to pořád do kopce. Dojdeme na rozcestí Nad Velemínem a dáme se po modré, která vede až zpátky do kempu Jordán. Teď je nejhorší úsek cesty - do Velemína scházíme 4 km pořád z kopce, právě z úpatí Milešovky, nejvyšší hory Českého středohoří. Hlavně, že jsme nemuseli nahoru, to bych nepřežila…i když - já už asi nepřežiju cestu do cíle… Když konečně dorazíme do Velemína, mám sice radost, ale ještě je to pořád dost daleko. Je to sakra hoooodně daleko!!!! Říkám Lukášovi, ať mě už nikdy nepouští na trek. Ať mi nic takového už nedovolí. Dobíhají nás další a další skupinky lidí a já jsem na dně. Nechci být poslední… Ale prostě na to nemám. Od Milešovky mám slzy v očích, bolí mě každé došlápnutí. Chtěla bych skončit. Lukáš s Kittuk mě nenechají. Začínám mít šíleného nerva na Shivu. Pořád brázdí cestu zprava doleva a vždycky rozhodí mě i Kittuk. Vrrr…
Konečně najdeme cestu z Velemína. Teď by to měli být asi tak 3 km. Cesta je sice pěkná, zase podél potoka Opárenským údolím, ale já mám depku. Lukáš je naštěstí pořád v pohodě :D Kittuk je opět hystericky žíznivá a já mám problém ji odtáhnout od nechutných louží a kapalin. Konečně je potok čistý - necháváme je cachtat. A začíná pršet. Kittuk táhne vpřed, Lukáš mi dal pomocnou ruku…dobrá, tak já to zkusím dojít, když myslíte. Ale naposledy v životě.
Volá mi Verunka, má zase spoustu šťavnatých musherských informací a díky ní úplně zapomínám na nohy. Konečně mi cesta trochu utekla, rozptýlení asi bylo potřeba :) Konečně hospoda, kterou musíme minout…a odtud asi kilák do kempu. Uhýbáme autu a on je to Habas, šel longa, ale už na nás nemohl čekat a musí jet domů za ostatníma pejskama. V autě má i Avalanche (zvaného Krysa), syna Kittuk a bráchu Shivy. Rozloučíme se a jdeme. Už mrznu.
Z hospody se ozývá potlesk, ale já bych se nejradši propadla do země. Takhle pokazit posledních 10 km… Hrůza. Vůbec mi ještě nedochází, že jsem právě ušla nejdelší úsek v mém životě, 46 km za 11 hodin a 23 minut.


Druhý den jsem viděla výsledky a nemohla jsem uvěřit vlastním očím - já nejsem poslední! Jsem přesně v polovině! 18-tá z 36 ženských účastnic, k tomu ještě 9 nedokončilo… Noo…že bych šla příště zase? Ne, už se nesmím víckrát takhle přeceňovat :D
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jasmína Jasmína | Web | 9. května 2011 v 20:10 | Reagovat

úchvatní raťafáci :).., jsou dobří, že dojdou delší trasy

2 Šárka Mik Šárka Mik | E-mail | 10. května 2011 v 9:59 | Reagovat

Ahoj Lucko,
smála jsem se tomu, jak jsi popisovala to bloudeni na zacatku. My jsme totiz na longu neodbocili uplne stejne a taky jsme sli za Radejcinem okolo stavby dalnice az k te rozhledne. Mate to tam na severu pekny, ale celkem huste obydleny. ..

3 Hrobnice Hrobnice | 10. května 2011 v 22:28 | Reagovat

...to je dobře, že jste zašli na Dubický kostelík. Mrzí mě, že jsem nešla, ale práce je důležitá. No a na ty puchýře zkus příště nakrémovat nohy tak, aby ti vrstva krému zůstala bílá, šup s nožkama do ponožek a tohle dělat co 10 km. U mě to funguje. A určitě věřím, že příště zase bude-však nejsi žádný mejdlo.Jo a co bysme taky četli, že jo!?

4 Petty Petty | 11. května 2011 v 7:43 | Reagovat

Pěkná reportáž. :) Obdiv za takový výkon, mě by nohy určitě upadly. :D

5 Veverunka Veverunka | Web | 12. května 2011 v 20:37 | Reagovat

Lucinko má rozmilá, skládám ti obrovskou poklonu!

6 Eva Eva | 15. května 2011 v 20:57 | Reagovat

Moc hezky jsi to celé popsala, ale nakonec to bylo príma, ne? Příští rok půjdem zase.
Ta rada od Hrobnice u mě taky funguje.
Poctivě si ráno nohy promažu a vydržím pak celý den. Teď jsem neměla ani jeden puchýř. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama