5. března 2011 v 11:30 | LusyW
|
Odpoledne dostanu guláš, co vařil Ondra. S rohlíkem. Je to moc dobré a přejde mě hlad :) Obdivujeme německé stánky…haskouní a vlčí tématika je všude. Mikiny, trika, čepice, šály, plyšáci, přívěsky, předložka ke dveřím, sošky, připínáčky, hrníčky…samé krásné věci.
Potom nás čeká dětská kategorie, fotím Čurdovic děti - nadšeného psího milovníka Maxíka a Aničku, která se na saních trochu bála a byla naštvaná, že jejího Lukáše má zapřeženého Max a ne ona! No to je teda katastrofa :)
Po dojetí dětské kategorie následuje kategorie pro manželky/handlerky. Na tu se Verča moooc těšila. Jedou dva kilometry se dvěmi psy. Zrovna jedou tu nejhorší část trati, ten technický začátek…včetně mé zatáčky, ve které jsem spadla. Slíbila jsem Verče, že ji vyfotím. Koukám, že už pár závodnic spadlo. Jdu si na ni počkat do "mé" zatáčky. Táta se mnou, stojí vedle. Verča startuje…3…2…1…go! Mrknu do foťáku a čekám na Verču. Vidím už ale jen přijíždějící saně, od kterých lítá sníh všemi směry. Vidím dva psy, kteří zabírají vší silou. Vidím Verču, jak se pouští saní a zůstává ležet. Všechno to ale musím vyfotit! Pak vidím, že Verunka pořád leží…táta běží chytat psy…já letím za ní. Vyrazila si chudák dech, ale je o.k.. Psi byli chyceni v první zatáčce.

Všechno je v pořádku. Veru se rozdýchala a tak se jí ze srandy ptám, jestli jí mám domluvit nový start. Směje se, že samozřejmě! Tak obíhám a dohaduju…může jet za posledním soutěžícím. To je její ségra Bára, kterou chce porazit. Jdu tedy znovu do zatáčky. Bára ji projíždí bezpečně, nechce napodovat mě ani Verču. A potom už rozbíhá pejsky, Danečka a jejího miláčka Lukáška. A už přijíždí podruhé Verča! Tentokrát si přibrzdila víc a zatáčku vykrouží jako profík. Jede do druhé, běžím za ní a odjíždí dál. Na horizontu se pejskové zastaví, zjišťují, že tam nemají Ondru, ale paničku, která je rozmazluje. Čmuchají do lesa…nakonec je ale rozběhne. Probíhám v protisměru trati a potkávám Báru. Pohání psy a pedáluje, taky soutěží proti Verče. Sesterský souboj! Doběhnu až na louku a na horizont přijíždí Verča. Tam se pesani na chvíli zastaví…ale pak to rozběhnou z kopce. Profrčí kolem mě s úsměvem a jedou do cíle. To bude těsný souboj s tou Bárou!


Večer se přemístíme na večeři do hostince. Dostáváme musher a 1 pomocník knedlíky, uzené a zelí s UHO omáčkou. Je to dobré, ale hodně slané. Na mě je všechno slané, sůl je můj nepřítel ;) Přichází vyhlášení dětí a ženské kategorie. Veru je šestá a poráží Báru o 5 vteřin. Je dokonce v první polovině! Dostala maketu seiffenského kostelíku a diplom. Dá si ho na zeď :) Teď už jen zavést tuhle sranda-kategorii i u nás v ČR!

Jsem unavená, celý den si skoro nesedneme, pořád pobíháme, smějeme se a kmitáme. Jdu potmě venčit pejsky, zjištuju, že nemám čelovku. Naštěstí je jasno a tak vidím karabiny. Potom zalézám do postele a celkem hned usínám. V noci mě několikrát vzbudí táta venčící Shellynu a potom když mění plyn v bombě. Ten vždycky dojde mezi jednou a třetí ráno - podle toho, v kolik jdu spát. Vždycky ale tak, aby mě to vzbudilo :) Ráno se mi nechce z teplého pelechu, ale slyším pejsky přešlapovat v boudičkách. Už je asi tlačí bříška a musí čůrat. To člověka donutí vylézt. Psí slečny se protahují a venčí, usmívají se na mě a vypadá to, že se těší na start. Rovnou se jim vaří něco k pití. Konzerva, rybičky, pár granulí a teplá voda udělají vývar, který chutná všem. Jen Kittuk na to kouká jako na jed. Lupo se nahne nad misku a rentgenuje ji očima. Obě si tak zlehka párkrát líznou, po donucení vypijí každá necelou půlku. U Lupo to nevadí, ale s Kittuk to bude horší. Nedá se nic dělat, málokdy pije pořádně.

Čas letí jako blázen a zase se připravuju na start. V hlavě si říkám, že nechci spadnout v zatáčce…ale zároveň nechci ani brzdit. Na rozhodování mám asi tři vteřiny po startu. To je naštěstí příliš krátká doba na sundání dečky, hahaha. Zarazím tedy paty do země a snažím se brzdit patama. Dneska to aspoň trochu funguje. Ale už to cítím, celá pravá strana saní je ve vzduchu. Pokládám levou na zem v zájmu zachování stability. Je to boj, ale nakonec to ustojím. Udělám dokonce mezi tím téměř rozštěp, au au. Pravá strana saní si konečně lehá zase na zem, já stoupám a opuštím zatáčku. Jsem ráda, jsem jsem nespadla, i když to bylo hodně těsné. Podle fotek ji Ondra projížděl téměř stejně jako já.
A Ondra:

V neděli jsem už "zkušenější", vím, kudy vede trasa a kde co čekat. Přesto si zase nepřibzrdím před ledovou plotnou a otřu se levým bokem o strom, když mě saně začnou vynášet. Louže už minu, na loukách nebloudím, kolem auta projedeme v pohodě. Potom dlouho po rovině a čeká nás to delší stoupání - dneska to holky rvou. Hlavně Dida, Lupo, Shiva, tři miminka a kupodivu Ayuk - tyhle čtyři rvou saně vpřed celou svoují silou. Úplně to cítím, jak zabírají a zrychlujeme. Najednou mi kopec připadá o půlku kratší než v sobotu a mě se i lépe běží, když to má smysl a psy to zrychlí. Dida je dnes skvělá, zase zapojila mozek a běží po trati, poslouchá povely. Kittuk záhy začíná mít deficit "vody" a začíná sbírat sníh. Každé nabrání sněhu neskutečně rozhodí celé spřežení. Ale jinak je skvělá, potom hned napne šňůru a letí dopředu, jen je vidět, že by raději volnější tempo, než nasadila Dida. To má ale smůlu, hehe… Před vracečkou si tentokrát hodně přibrzdím, holky to střelí zcela vlevo, jen tak tak míjím betonový sloupek stojící na vnitřku zatáčky a přihlížíjící němci tleskají. Rozjíždíme se, míjíme díru a mažeme v tempu dál. U matrace srabácky sundavám dečku na sem a přibržďuji. Dobře dělám, aspoň díky tomu držím šňůry napnuté a Albínka díky tomu stíhá. Sice jen tak tak, ale aspoň nebrzdí jako na káře. Krásně se přibližujeme cíli, dnes i ten strmý kopec je o půlku kratší než v sobotu. Holky se opravdu moc snaží. A už je tu cíl, koukám na časomíru a zlepšila jsem se o dvě minuty, to je krásné, trať má jen něco přes 7 km podle Ondrovo měření (organizátoři hlásí 8 km, ale kdo ví…znáte to).

Já zůstávám tedy nadále čtvrtá, zjišťuju, že jeden člověk, co měl jet se mnou v kategorii s osmi psi jel o dva psi méně a tedy v ktg. B1 s časem o skoro šest minut horším než já. To mi dává naději, že třeba nejsem zase takový tragéd, ale že jsem třeba jela proti absolutní špičce. Člověk chce mít vždy nějakou tu jistotu - znáte to :D
Takže ve zkratce - krásné závody, trať počasí, milá společnost, dobrá organizace. Nádherný víkend. Příští rok bych ráda zase, pokud se to nebude s něčím krýt. A možná víc německých závodů, kdo ví? Na hranicích se jich jezdí víc - tehle Seiffen, potom Nassau, bývalo Holzhau, tento víkend něco u Kraslic…ale já mám Eduard v plánu :)
To jsem se zase rozepsala, co? Ale snažila jsem se to proložit fotkama pro vás :)
No a nakonec - psí pojízdné akvárium :D
Ňuňu :) Ti plyšoví i ti praví ;)