close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Závody Seiffen 2011 I.část

2. března 2011 v 20:39 | LusyW |  Spřežení
Jak jsme jeli do Německa na závody. Čím to začalo? Překvapivě Slovenskem. Měli jsme jet původně na mistrovství světa (ano, v našem případě bez ambicí, přiznávám), ale nějak se nám nesešlo pár podstatných věcí a tak jsem to odpískala. Jako náhradu jsem měla přislíbené závody v Německu, jen jsme ještě nevěděli kam. V lednu mi volala Verča, jestli nejedeme na závody do Seiffenu, je to hned za hranicemi, cca 35 km od nás. A že mám jet a ať je rovnou taky přihlásím. Domluvila jsem se s tátou a nakonec jsem se přihlásila.


Celý týden před tím jsem byla jako na trní, protože u nás nebylo po sněhu ani památky a nikdo z organizátorů nereagoval na e-maily. Naštěstí se tam zajel ve čtvrtek před závody Milan Čurda podívat a podat nám konečnou zprávu - závody se jedou, sněhu tam sice není moc, ale je to sjízdné a trať je pokrytá sněhem. V pátek jsme tam tedy jeli, pozdravili se se Stejskalíky a Čurdovi, zaplatili startovné a mrkli na sníh. Byl tvrdý jako beton, neskutečné. Všude ho bylo dost, chtěla jsem prstem zkusit, jak je to hluboké, ale zkuste strčit prst do tvrdého betonu, to nejde :) Jediné, co bylo tragické už na první pohled, bylo místo k parkování. Nebylo tam vůbec žádné… No to budeme mít co dělat, až dorazíme v sobotu ráno se psy.

V sobotu ráno jsme dorazili se psy a měli jsme skutečně co dělat, abychom zaparkovali :)) Nejprve nás jedna paní neustále hnala až někam dozadu daleko od startu. Hahaha, s mými osmi nevychovanými - s prominutím - kretény? To nemyslí vážně. Bohužel, dole žádné místo nebylo a tak se nedalo nic dělat. Táta jel otočit auto a v místě, kde se otáčel, jsme byli zastaveni s tím, že tady taky můžeme stát. Joo, tak nakonec jsme získali super místo vedle příjemné ukecané Němky s nádhernými psi. Nebo…8 bylo nádherných a k nim měla tři takové hyenky…nebýt to závody pouze pro čistokrevné seveřany, řekla bych, že to jsou kříženci. No jo, ale ti ostatní neměli chybu :) Vzhledem k tomu, že parkoviště bylo malé, byli jsme všichni tři češi blízko. Koukali jsme s Milanem a Ondrou na zatáčku ihned po startu - byla to pravá levotočivá vracečka, to pravý vořechový na rozbití úst (haha).

Napojit pejsky, pokecat, převléct se do závodního, obléct psy do postrojů a jde se na věc. Sluníčko optimisticky svítí, já na poslední chvíli zjišťuji, že nemám rukavice ani čepici, ale už jsem přivázaná k saním. Táta přibíhá a nese mi moje rukavice a jeho čepici. Nevadí, hlavně na hlavě něco mít, jinak by mi večer praskla bolestí. Jde se na start. Brzdím a mám pocit, že bodáky brzdy trhají asfalt a ne že brzdím ve sněhu. Verča mi drží psi a je "nadšená" z Didy, která zcela nevychovaně skáče přes Kittuk doleva a doprava, nahoru a dolů. Dostane od Verči pár trefných nových jmen, která si skutečně zaslouží a už mi odpočítávají. Koukám se strachem na obávanou zatáčku…3…2…1…go! Psi zaberou, saně se prohnou a letíme. Žasnu, jak moc za to holky zabraly, vůbec neběháme a netrénujeme, tak měli už asi pořádnou chuť běžet. Ani se nenaděju a už je tu první zatáčka… Chtěla bych si přibrzdit, ale obloukovou brzdu nemůžu použít a sundat dečku nestíhám. Navíc se mi saně kousnou ve vyjeté stopě pro běžkaře…a už jsem na zemi. Padla jsem na levý bok, saně jsem natočila jako vždycky, ale jednak zakoply ve stopě a taky prostě na tom extrémně tvrdém podkladu podklouzly. Psi ani nezpomalí, držím se saní a dělám automaticky dobře nacvičené pohyby ke vstávání. Kleknout na kolena, postavit saně na sanice, jednu nohu postavit na lyžinu a přitáhnout se a trefit se pokud možno i druhou nohou na druhou lyžinu (sanici, já tomu říkám lyžinu, páč mi to připomíná lyže). To celé mi trvá asi dvě vteřiny, připadám si jako ve snu, případně jako naprogramovaná :) To celé viděl Jirka Stejskal, který mě za to celý večer chválil. Joo, to se dobře poslouchá :D

No ale pokračujeme dál, okamžitě následuje druhá zatáčka vpravo kolem stromu, kde zjišťuji, že ty saně mají tendenci se na tomhle podkladu převracet i na rovině. Ustojím to a jedeme dál, rovina a sjezd. Dole žlutá značka a silnice (žlutá znamená "pozor, nebezpečí"). Říkám si, že to bude kvůli tomu, že se zde zatáčí vlevo a abychom si dali pozor na tu silnici…a prd, bylo to kvůli tomu, že přímo v zatáčce je ledová plotna, kterou jsem taky jen tak tak ustála a hned za ní je uzoučká cesta mezi stromy…trefila jsem se jen tak tak, když máte dlouhé spřežení, tak zatímco první psi to oběhnou okolo s rezervou, ostatní si to už zkracují, až saně projedou vždycky těsně kolem překážky (nebo ji taky naberou, že). Než se vzpamatuju, už je tu další žlutá a levá zatáčka. Nestíhám opět přibrzdit a saně se převrací na bok…seskočím včas (už to není tak strašně rychlé jako po startu) a běžím tak, abych zase naskočila. Jenže jsem seskočila přímo do louže, což zjišťuji, když pode mnou prasne led a nateče mi do bot. Nevadí, cestou se ještě zahřeju… Vyběhneme po louce na horizont a tipuju, kudy máme jet. Značky jsou tam dost zmatené…i když to potom v cíli připisuju spíš tomu, že jsme v čechách rozmazlený kvůli ohařům. Jejich majitelé říkali, že myšlení a zatáčení psi brzdí, a tak jsou dnes trati vyplůtkované. Sjedu z louky dolů a dávám se vlevo, do lesíka…a hele, už jsem zase zpátky na stadionu, míjím strom, kolem kterého jsem před chvíli projela a dávám se vpravo, projedu pět metrů od našeho auta, pejskům to ale nevadí, jsou zvyklý a jedeme dál, nezpomalují.

Projíždíme lesíkem, přes louku, lesíkem - to vše po oficiálních běžkařských cestách v areálu. Tratě jsou všude úžasně upravené, saně letí a psy to baví. Přichází první stoupání a opět se ukážou moje holčičky…automaticky zbrzdí a přejdou ze svalu hned do chůze. Proč by se taky měli vysilovat? Nejsou blbé… Ještě neví, že jim za tohle jednou utrhnu hlavičky, až se naštvu :D No tak běžím vedle saní a co mi plíce dovolí, popoháním. Bez výsledku. Kittuk ale perfektně poslouchá a zatáčí, neustále rovná roztěkanou Didu. Ta sice valí dopředu, ale jen dopředu - kdyby před ní byla zeď, tak nabourá :) Konečně se vyškrábeme na konec kopce a začneme si užívat svezení. Holky se hned rozbíhají po rovině a najednou vidím levou zatáčku. Houknu levou (Ho!) a Kittuk jde doleva. Jenže to je vracečka a já to netušila. Naštěstí Kittuk to pochopí a už táhne spřežení do správného směru. Než se srovnáme, praštěná Shiva něco ucítí vpravo od cesty a skočí tam. Tím se otočí do protisměru. Ve snaze ji narovnat rozbíhám spřežení, ale ona je pořád hypnotizovaná, pořád v protisměru a zamotává se. Začne být nervózní a vybíjí si vztek na Ayuk. Ta si sedne a sedí. Shiva prostrří hlavu skrz postroj v místě mezi křížem na zádech a kroužkem na připnutí šňůr. Nevím, jak to dokázala, ale taky mi z toho nejde vymotat. Bojím se, že když psi škubnou, tak mi vytrhnou kotvu…kouknu na saně a tam někdo stojí a brzdí. Leknu se, ale hned se uklidním, je to nějaký pomocník :) Rozepnu karabinu a lehce násilně (jinak to opravdu nejde) vyndám Shivě hlavu z postroje.

Hurá, pokračujeme dál! Jen co se rozjedeme, nečekaně vletím saněmi do nějaké díry. Nohy mi sjedou z lyžin a jak se prudce chytím, rupne mi pod ramenem. Ale na to kašlu, jedeme, musíme! Levá, pravá, levá, vyhnout se běžkařům… Najednou sjezd a žlutá…trochu se už obávám, co bude. Sundavám dečku a stoupám si na ní. Prudčí pravá klopená zatáčka vynáší na strom. Minu ho, nejsem looser. A kdybych ho neminula, pořadatelé ho obalili velikou měkkou matrací :) Sjíždíme dlouho dolů, vzpomenu si na závody na Eduardu, které mě čekají týden po těhle závodech, trať je místy dost podobná, tj. technická. Sjíždíme dolů a dolů, vyjedeme na louce kousek od místa, kde jsme taky projížděli a najednou mě dojede spřežení. 8 nádherných obrovských haskounů, žádné hydry, špičkový krasavci! Přeletí nás jako lokomotiva a okamžitě mizím v dáli. Najednou mám pocit, že naše spřežení jen stojí, ale není to tak, na nás jedeme pořád hezky. Užívám si toho, jak to tomu chlapovi jede a maličko mu závidím. Třeba to jednou začnu taky brát vážně a budu mít podmínky k trénování (potřebovala bych bydlet u lesa/pole/louky tak, abych mohla zapřáhnout sama na dvoře, otevřít bránu a vyjet si kdykoliv na trénink. Aby tam nebyly běžkařské tratě nebo louky na venčení psů. Jooo, to by se mi líbilo :) Ale i tak…s mojí disciplínou to o moc lepší asi nebude :D ). Další blbá zatáčka, krásně ji vykroužíme a naposledy zahlédnu odjíždějící spřežení. Vyběhneme malý kopeček a čeká nás sice krátký, ale hooodně prudký výjezd. Přijde mi nekonečný…doplazíme se nahoru, tak vyplivnu plíce a povel Ho!…a slyším už psi na stake-outech. Do cíle je to ještě tak kilometr, ale to nevím a pořád si myslím, že za rohem je už cíl. Přejíždím silnici, pejskové se od posledního kopce nechtějí rozběhnout. Konečně! Konečně vjíždíme do areálu startu a cíle… Dida je jako celou cestu pořád rovně, ale cíl je směr pravá. Kittuk ji tam stáhne, takže do cíle trefíme, i když ne příliš rychle. Mělo nás jet 7, ale jsme jen 4 v kategorii. Já jsem samozřejmě čtvrtá, ale jen žasnu při představě, jak rychle to muselo jet ostatním, když mě porazili o několik minut. Asi se neplácali v kopcích krokem :))

V cíli dostávám svařák, ňam ňam… Nějaký cizí pán připíná vodítko k našemu spřežení a jde s námi k autu. Tam odepíná psi ze šňůr a vodí je na stake-out. Čekám, jestli je začne i svlékat, ale usmívá se, jestli to už stačí. Poděkuju a konečně se nadechnu. Krásná trať! Mám ráda rychlé, technické a adrenalinové tratě :)
Prvotřídní krasavec na konec první části :))
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hrobnice Hrobnice | 7. března 2011 v 16:21 | Reagovat

...tyhle tratě asi čím sem starší fakt nemusím. Radši se kochám na netechnických nudných tratích. Máš můj obdiv, že se nebojíš. Ale ten krasavec na konec je nádhernej.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama