13. března 2011 v 19:26 | LusyW
|
V neděli jsem už byla před startem smířená s pády, ale řekla jsem si, že jsem první den příliš brzdila a teď to bude určitě lepší, když se nebudu bát a pustím to. Hahaha.
No ale od začátku - Albínce po sobotním kole pacičky stále krváceli, takže jsem se rozhodla, že pojedu bez ní na 7 psů. Dopředu jsem chtěla dát Kittuk, to bylo jasné, ale koho k ní? Rozhodla jsem se, že Dida se musí naučit leadrovat a tak zkrátka dostane další šanci. Táta zamknul auto, do kterého jsme schovali neběžíci Albi a Aki. Já měla oblíknuté pejsky a chtěla jsem jít zapřahat. No a aby to nebylo jednoduché, najednou bylo pod Kittuk krvavo. Na tom bílém sněhu se to vyjímá. Kittuk měla zlomený dráp, který jí navíc neodpadl, ale trčel a krvácel. Ne, s tím běžet nemůže. Vašík mi nabízel botičku, ale to by na takhle tvrdé trati asi nepomohlo. Jenže auto bylo zamčené, co s ní? Prý až odjedu, tak vyndá svého pejska a Kittuk schová do boudičky k němu, jinak by chtěla běžet za mnou.

No dobrá, to by byl jeden problém…ale co s druhým? Jsem bez leadra… Díky bohu jsme šňůry neměli zamčené v autě, ale před autem, tak jsem rychle vytáhla šestkové lajny a zapřahala. Eura s Espou šly samozřejmě dozadu, tam jsou vynikající. A pak jsem tu měla 4 pejsky, kteří občas běhají vepředu - Didu (ta byla jasná, že vepředu poběží), Ayuk (která strašně často blbně), Shivu (která je ohromně zvědavá) a Lupo (která je někdy k sežrání a někdy na zabití). Ayuk a Shiva běželi vepředu den předtím a přiliš se neosvědčili…tak jsem se rozhodla pro Lupinku. Přepřáhnout koneckonců můžu vždycky :)

Dorazili jsme na start jen tak tak, 15 sekund před mým startem. 3…2…1…GO! Kamikadze vystřelilo na trať. Start byl ukázkový, jsem zvědavá, jak to půjde na trati… Po prvním kilometru se Lupo ukázala - dostala neskutečně hravou náladu a za plné rychlosti chytala Didušku za tvářičky, za krk a skákala jí na záda. Musím Didu pochválit, nenechala se vůbec rozhodit a jako profík letěla vpřed. Tentokrát se držela trati a nebyl jediný problém. Lupo se zklidnila až po 20 minutách běhu. Byla jsem trpělivá a nechala jsem je vepředu obě, říkala jsem si, že čas byl tak tragický, že je to jedno a oni se aspoň třeba naučí. Společně byli poprvé.


Když se konečně srovnali, tak jim to běželo krásně. Problém nebyl v jediné zatáčce či odbočce. Jen předjíždět nám nešlo, zastavili jsme se na takové 2-3 minuty, než si slečny očmuchali "kamarády", staré haskouny Milana Joba. Dojeli jsme zase na hřeben a Ayuk se rozhodla, že prostě pojedeme na parkoviště. Zprostředka spřežení to vzala zase ze stráně dolů, ale Dida a Lupo to zvládli ustát a tak jsme jeli dál správně.

No a pak jsem slyšela, že nás dojíždí spřežení. Protože jsme byli strašlivě tragicky pomalé a před námi byl sjezd a zatáčky, zastavila jsem na nejlepším místě - na rovince. Dojíždělo nás polské spřežení, 10 haskounů. Mistr světa….nejmenuju. Popohnal psy k ještě rychlejší jízdě a předposlední dvojice se neudržela a vyrazila agresivně po mých psech. Chytili Ayuk za bok, ale nezastavovali, jeli dál. Zařvala jsem na mushera, ten zastavil, psy vytrestal (se způsobem provedení tedy vůbec nesouhlasím) a bez otočení na mě odjel. Rozjeli jsme se taky, nikdo nekulhal, nic nebylo vidět, jen Ayuk měla asi vytržený trs chlupů, protože jí trčel.

Tak jsem najeli do dalších kol. První kolo jsem skutečně nebrzdila, ale padala jsem ještě víc než den předtím. A tak jsem toho měla už dost a v dalších dvou kolech jsem zase brzdila :) Lupo a Dida se krásně srovnali, jen Lupinka ke konci chytila lenoru a už se jí zrovna moc nechtělo. Takže do cíle nás dovedla Dida. Je to šikovná holka, nevím, proč měla den předtím takový výpadek…


Dojela jsem do cíle a šla zkontrolovat Ayuk. Chtěla jsem jí vyndat ten vytržený trs chlupů. Když jsem za to zatáhla, v ruce mi nezůstaly chlupy. Zvedla se celá kůže. Ten pes jí strhl/natrhl, nevím jak to říct…kůži. Měla ji od těla oddělenou ve velikosti chlapské dlaně. Normálně by se mi spíš zvedl kufr, ale vzhledem k tomu, o co šlo, se mi zvedl adrenalin a měla jsem chuť udělat to samé musherovi. Ten se potom přišel s pořadatelem podívat co a jak. Ukázala jsem mu to a snažil se dohodnout, co a jak. My jsme ale vzali s Hrobnicí a Tomášem Ayuk a šli ji do domku ošetřit. Dezinfikovat, znecitlivět a zašít. Šest stehů s tím, že nahoře a dole to nebylo šité, aby se rána mohla čistit. Ayuk celou dobu ležela na postýlce a během "operace" se ani nehnula, je to tvrďák! Moc šikovná holka…navíc s tím dokončila závod.

Jenže to zase Hrobnice potřebovala jít na start. Pomohli jsme jí zapřáhnout a navést pejsky. Cestou k autu mě polák zastavil, vzal mě do karavanu a dal mi nějaké peníze na veterinu. Potom se sbalil a odjel domů. Jeho spřežení pokousalo 3 účastníky. Šla jsem se podívat na Ayuk, jak to vypadá, jestli si to nekouše apod…a našla jsem druhé kousnutí/trhnutí. No měla jsem strašný vztek, Hrobnice na trati…holt to holka chlupatá musí vydržet. Nakonec jsme to ani nešili, jen vydezinfikovali. A každý druhý den jí to Hrobnice u nás doma proplachuje a čistí. Je zlatá…no vždyť Ayuk je taky její odchov :)
Takže já jsem po závodě se třemi aspoň dva týdny neběhajícími psy (2x drápy a jedno pokousání). Čas je naprosto tragický, průměrka ostudná. Problémů milion. Já domlácená… zlaté Německo před týdnem, tam nám to letělo a fungovalo :)
No už se těším zase na žážitky další sezony…
chudák Ayuk :( tak snad se jí to brzy zahojí... příště to určitě bude lepší ;))