3. prosince 2010 v 9:00 | LusyW
|
Po osmé hodině se opět zvedáme z oblíbené hospody a s Verčou se dohodneme, že se jdeme vystrojit a navonět na rockotéku. Sundaváme zablácené šusťáky, bereme rifle. Sněhule měníme za tenisky. Normální tričko a trochu se navoníme, i když ani ten psí odér nikomu nevadí :) Po půl hodině uklízím pejsky a setkáváme se. Záchvat smíchu, kontrola jak voníme a jdeme trsat. Nikdy netančím, neumím to, stydím se, ale rockotéka je něco jiného. Tam jde o to se prostě vyblbnout. Vrátíme se na místo akorát. Začínají hrát, ale nikdo netančí. Letos jsem tam s Verčou, ta nečeká, až se parket zaplní. Bere mě a posbíráme pár malých dětí a roztančíme to s nimi. Ostatní se smějí mému oblíbenému tričku se sovou, které skoro nikam nemůžu nosit. Další a další lidé se přidávají a parket se plní. Dorazil Míra Hurych. Je to nepřekonatelný tanečník (kdyby to nečetl Lukáš, tak napíšu, že je roztomilej, ale takhle nemůžu :D ). Stačí mi sledovat jeho taneční kreace a dostávám záchvaty smíchu - jak tohle dokáže? Metujácký chlapi mu jsou ale v patách a tančí taky o stošest.

Neskutečný pohled na bavící se mushery. Jeden z pořadatelů si mě a Verču zavolá. Bude se zítra vyhlašovat vítěz a vítězka této noční etapy a střídáme se ve vedení, tak se prý máme snažit. Zatím vedu já, asi díky tričku. Verča je totiž tanečnice a dokáže se chytit rytmu. Já jen skáču a to buď pomaleji nebo rychleji, ale vysmátá jsem, až dostávám křeče do pantů. Většinu zážitků z rockotéky ale cenzuruji. To se prostě nedá, to se musí zažít :) Vzala jsem si s sebou minerálku a Verča pak koupila vodu. Tvrdím všem, že jsem střízlivá a piju jen nealko. Pak si uvědomím, že mě neustále někdo zve na panáka. Aha, tak tím se vysvětluje má odvaha… Nevadí :)

Verča mě v jednu ráno opouští, už ji bolí nohy. Byla úžasná. Mě teda taky, ale ještě tam chci aspoň hodinu zůstat. Na skákání a teď už spíš jakési vlnění do rytmu (kdo by vydržel tolik hodin skákat, že…) mi bolest nohou nevadí, ale ve chvíli, kdy hudba zpomalí a tančí se ploužák, dostávám křeče do nohou. Ani nevím, koho všechno jsem pošlapala, ale všichni se smějí a nevadí jim to. Fajn. Jen Habas vyslyší mé nářky a místo ploužení pak začne bujaře skákat, jako by hráli alespoň Rammstein. Hehe, je to sranda. Pořád si říkám, že už asi půjdu spát, ale nějak se ne a ne dostat z parketu. Po půl třetí nás z hospody vyhání a "násilím" ukončují rockotéku. Přemístíme se tedy asi pět metrů před hospodu ke stánku se svařákem a klobásami. Hrají zde pohádkové písničky a zbytek musherů to roztáčí dál a dál. Stojím mezi Hurychem a Pelantem a je to velice nebezpečná pozice. Ti dva jsou jako utržení ze řetězu a stojíme na kluzkém ledu (ušlapaný sníh). Tančíme "hlupáku najdu tě" - tedy, snažíme se. Kronusovi nás to ne a ne naučit. Míša Pelant dostává křeč do zad, nemůže se narovnat. Ostatní "kamarádi" se mu smějí. Jo, to jsou ti musheři. Je půl čtvrté ráno, v -10°C jsme docela vymrzlí. Dáváme si poslední horkou medovinu a po chvíli se loučíme. Tak to se mi ještě nestalo, že bych byla první a poslední na rockotéce. Wow.

Co nejtišeji venčím ještě pejsky, ani nehlesnou. Po čtvrté hodině se konečně vysápu na palandu do auta, ale jsem vymrzlá a ještě hodinu se nemůžu zahřát tak, abych usnula. Najednou je světlo a vstáváme. Sakra, to jsem toho moc nenaspala, abych vyhrála. Uvidíme, jak pejskové poběží druhý den, když jsme netrénovali.
Za minutu dvanáct stojíme na startu, komentátor Plšek nemá mikrofon (vypadl proud) a tak se ke mně nakloní a šeptá, že jsem neskutečná, úžasná a že mě miluje. Jojo, já tebe přece taky :) Je to skvělý člověk, už deset let se známe z metujáckých závodů a vždycky mi fandí. Jednak kvůli tomu, že mám krásné haskounky, ale i kvůli tomu, že je mu sympatické, jak jezdíme s taťkou spolu - rodinná záležitost. Má naši dvojici rád. Dostal ode mě jednoho malého plstěného haskouna - k našemu "desetiletému výročí". Měl obrovskou radost.

Tentokrát se jede na velmi zmrzlé trati, místo vyloženě po ledu. To bude ostrý běh - Albínka zůstává raději s Akinou v autě a pojedu na 7 psů. Vystartujeme neskutečnou rychlostí, směju se a polykám bláto. Zahlédnu v rychlosti Verču, jak mě fotí. Modlím se jen, aby zatáčely, protože jinak pojedeme kdo ví kam. Holky letí jak namydlený blesk, řežeme zatáčky, nic nás nebrzdí. V jednom místě přejdou na chvíli do chůze, ale zase se rychle rozbíhají. V jedné levotočivé zatáčce jedu smykem po hladkém ledě, dokonce i Espě to uklouzne a jede zatáčku po boku. Přední psi jsou už ale na tvrdém a tak nás z ledu vytáhnou, Espa vyskočí na nohy a ani se neoklepe a letíme dál. Hm, efektní :) Šup doprava a vpřed, stále jen vpřed. Napsala bych ráda nějaké zážitky z trati, ale jaké? Ty moje holčičky chlupatý prostě proběhli celou trať bez jediného problému.

Asi kilometr před cílem se otočím a vidím za sebou Milana. Naštvu se, porazil mě. Nedám mu to ale zadarmo a tak zkusím ještě zrychlit. Zrovna v pravotočivé vracečce, už vidím, jak se řítím cizí károu přímo do stromu. Strhnu řidítka a zařvu na psi z plného hrdla, aby s tím škubli. Vydařilo se, vyhnuly jsme se. Kittuk najednou začíná žrát sníh a Dida to nemůže pořádně rozběhnout. Sakra, zrovna teď. Když jde o vteřiny. Vjedu do cíle, otočím se a koukám. Milan dojíždí - sakra, to mě porazí tak o dvacet vteřin. To naštve, no řekněte, že ne :) Kdybych měla problém, tak neřeknu, ale ty holčičky běžely jako už ani nepamatuju, možná kdysi s Ailikem ještě. O moc rychlejší asi nikdy nebudeme. Ale nevadí, zase je všechny u auta olíbávám a ňuchám. Byly dokonalé, dva dny za sebou.


Vyhlášení. Skončila jsem druhá o 19 vteřin, proti sobotě jsem se zlepšila o 26 vteřin. To znamená, že běžely opravdu stejně rychle, jen jsme byly rychlejší o to sobotní motání. No - kdybych nemotala, tak bych třeba vyhrála, ale to už nemá smysl řešit a přemýšlet, možná by byl jiný problém… Důležité je jen to, že to byla dokonalá tečka za podzimními závody. Dokonalý zážitek. Nesmírné nadšení. Ta euforie mě drží ještě teď v úterý, kdy to sepisuju. Popisuju to tak horlivě, že to podle mě ani nikdo nebude celé číst. A to bych mohla vyprávět dál a dál, moje spokojenost je neskutečná. Ale to bych musela dávat článek asi na deset částí.


Po vyhlášení všech kategorií mushingu následuje ještě vyhlášení rockotéky. Nejlepším tanečníkem je Míra Hurych - ten je bezkonkurenční. Čekáme s Verčou, kdo vyhraje ženskou kategorii. Rozhodoval se neustále mezi námi, na chvíli ještě přemýšlel o malých holčičkách Aničce Čurdové a Andě Bielikové, které se na parketu skvěle točily a trsaly. Dohadujeme se, že když vyhraje jedna, vezme tam i tu druhou, protože jsme byly jak siamská dvojčata…a nakonec vyhrajeme obě dvě! Z toho máme větší radost, než kdyby to byla jedna z nás. Verča to má za skvělý tanec, já to mám za skákání a výdrž. A za ty moje oči…ale pssst :)
(jen tak pro zajímavost, celý článek z hradeckého midu zabírá 4 stránky textu ve Wordu a já se ptám - opravdu jste to četl někdo? Tohle je tentokrát psané asi opravdu spíš pro mě a pro lidi, co byli na místě.)
Takže příští rok žádné spřežení, budu trénovat už jen tanec a musím si pořídit nějaké nové, pěkné efektní tričko :)
Tak to si piš, že jsem to přečetla, do poslední řádky jsem se řechtala jak kůň
já chci na rokotééékuuuuu 