Na Točník jsme vyrazili tentokrát v pátek hned po práci, v marné snaze dorazit na místo ještě za světla. Nebýt toho traktoru s valníkem, za kterým jsme se plahočili (a nadechovali všechen ten smrad - močůvku či co…), možná bysme to i stihli. Takhle jsme dorazili pět minut po setmění.

Jako vždy jsme se vydali na místo, kde se z cesty sjíždí na louku. Jenže ejhle - byl tam vykopaný příkop. Dojeli jsme tedy až nahoru k hradu, kde se konečně dalo otočit. Když jsme se vrátili, už tam viselo mlíko, aby tam nikdo nejezdil. No to teda brzo. Ředitel Trinkl nás tedy navigoval na louku, ale ze strachu před kluzkým blátem jsme poprvé zůstali u silnice. A hned vedle Zetkovic pejsků. Byl tam jakýsi ohradník, tak jsme nacpali pejsky mezi ohradník a Zetkovic alaskanky. Potom jsme je hledali, došli jsme do jedné hospody, do druhé…a když jsme se vrátili, tak jsem zjistila, že jsou asi dvacet metrů od nás ve stanu. Tam byla hospůdka, ve které se dokonce topilo. Nádhera :) Večer jsme se vysmáli s Verunkou a Habasem, až jsem měla křeče "v pantech". Popíjela jsem horkou griotku, ňam ňam…a pak šla spát. Zjistila jsem, že nám netopí kamínka, ale naštěstí bylo tak neskutečné teplo, že jsem se i bez topení vzbudila ráno zpocená. Fuj teda :)


Venčení psů bylo příšerné. Navodit pejsky od auta na stake-out přes příkop bylo vysilující. Prvně v životě jsem je vodila na vodítku. Nemohla jsem pouštět navolno ani Euru a Akinku, což bylo o 2 psi k navádění víc. Ono to nešlo hned ze dvou důvodů - jednak jsem je nechtěla pustit do alaskanů (se kterými si neustále vesele hrály moje holčičky, navzájem se líbili) a hlavně - zjistili jsme, že za ohradníkem je stádo koz (ten byl mimochodem pod proudem, což jsem si na vlastní kůži/ruku zkusila. Kronus se mě zeptal, jestli je to pod proudem a já hrdě prohlásila, že určitě ne, chytla jsem se a už jsem dostala ránu….to vysvětlovalo, proč předtím Kittuk pobrekávala, jako by jí něco kouslo - vzhledem k jejímu lehce hysterickému charakteru jsem tomu nepřisuzovala zvlášntí pozornost. No a v neděli si i přes to, že jsem je nedávala blízko plotu, ´dali přes čumec Lupo a Albínka.




Nejdřív startovali midová spřežení a mě to krásně všechno vycházelo. Šla jsem fotit spřežení, půjčila jsem si na to od Vašíka koloběžku. Tu měl slíbenou Habas, ale protože jsem si ve startovce přečetla, že startuje v jednu a midy odstartují všichni pryč do půl dvanácté, tak jsem si jí vzala. Jenže to už mi zvonil mobil, Habas scháněl, kde že to jsem, že potřebuje nutně koloběžku, za dvacet minut startuje…dofotila jsem poslední projíždějící a jela mu ji odevzdat. Miminka měl uklizená (psí miminka tedy), Maxík nasazený postroj, on v elasťákách a nastartovaný…tak mu říkám, že se omlouvám, ale ve startovce psali jeho start na jednu hodinu. Tak se zarazil, že to je přece pravda, že v jednu, to je za čtvrt hodiny…no - vysvětlila jsem mu, že ještě nebylo ani dvanáct. Zase se tedy uklidnil a na další hodinu byl zase v klidu a pohodě :)


Potom jsem spěchala napojit svoje hafany, všechno krásně vypili, chutnalo jim. Dala jsem je do boudiček a zase letěla fotit do cíle spřežení (bylo to docela daleko a DO KOPCE, tak jsem se naběhala :) )….no a odtamtud zase úprkem zpátky, převléct se a připravovat na start.


Dopředu jsem si dala Ayuk a Didu. Dost jsem váhala - Kittuk je jistota, i když občas líná jak veš. Ale Ayuk - to je labilní pitomeček. Stačí jediný problém a z běžícího leadra se stane sedící uzlíček neštěstí. Neumí řešit problémy. Cestou na start mi ještě k tomu nezatáčela, tak jsem ji chtěla přepřáhnout a dát dopředu Kittuk. To se tátovi nelíbilo a tak jsem to teda nechala tak se slovy, že ji určitě budu přepřahat za první zatáčkou. Vedle nás startoval Pečený se svými alaskany. Seděl na motorové čtyřkole bez motoru… Měl šest psů a ten prostřední, natěšený na start, se jediným ladným pohybem (dal přední nohy narovnané k hlavě a couvnul) vyvlékl ve vteříně z obojku i postroje a běžel na start. Tam se chtěl zamotat do startujícího spřežení, ale byl odehnán a vrátil se zpět ke svým. Hodný pejsek :) O něco podobného se tam mezitím snažila Ayuk, ale táta ji držel. A udržel. Přišla řada na nás, startujeme. Verunka opět dostala půjčený foťák a tak tam na mě pokukovala. Hodná holka, říkám to pořád :)


Vystartovali jsme dobře, všech 8 (konečně závod se všemi psy…) zabralo za šňůry a holčičí spřežení se rozběhlo. První zatáčku Ayuk zvládla (však ji taky Dida táhla a rvala vpřed), na druhé pejskové trochu zaváhali, ale hned se srovnali a už jsme byli v blátě. Fuj, lepí to a vůbec nejede. Holky - nemáme sílu, co? Následoval sjezd, kdy z nás bláto zase odlétlo a byly jsme čisté. Vybíháme kopec, ale to už je za námi zase Milan, který nás dojede. Určitě. Dostávám se na louku a na rovině mu zase ujíždím, i když vidím, že jeho pejskové nejdou po cestě, ale přímo za mnou přes louku. Posmívám se mu, že si zkracuje trať. Jenže kdo se směje poslední, ten se směje nejlíp. Projíždíme kolem plotu, kde štěkají dva psi, očividně naštvaní, že už tři hodiny jim kolem jejich pozemku neustále projíždí tolik psů. Dida by k nim asi nešla, ale Ayuk je na tohle zkrátka potvora. Na posledním metru, kdy už jsem si myslela, že jsem je uřvala, to vezme přímo na plot. A kdyby jen k plotu, nevadí, to by se narovnaly. Ale ona to vzala pod takový malý plůtek, takže musím slézt, zakotvit a vrátit je na cestu. Dobrý, hotovo, jedeme.

Jenže to už je avizovaná situace, kdy Ayuk neumí zvládat problémy. Místo rozběhnutí si ta potvora sedla na zadek a ani "bejčící" Dida ji nerozběhla, neutáhla. Ona by se klidně nechala uškrtit. Takže zase kotvím a slézám a jdu přepřahat. Kittunko moje milovaná, že nebudeš uražená? :) Dávám Kittuk k Didě, zapínám jim krčák a připínám Ayuk o lajnu dál. V tom nás konečně předjíždí Milan - a moji pejskové trhnou (za tohle bych uškrtila Espu já, ta mi tu kotvu vždycky vytrhne…) a kára se začíná rozjíždět. Naskočím na ní, vyndám kotvu a chci jen popojet, abych Ayuk připnula ještě na obojek, stihla jsem jí zapnout jen postroj na karabinu. Dojíždí mě Bára, ale nechce přede mě. Tak spolu dojedeme znovu Milana, který jede bez leadra a musí v zatáčkách navádět. Zrovna to dodělal, tak se rozjedeme a mastíme z kopce všichni tři. Sjezd je dlouhý, přerušený jen na chvíli rovinou na louce. S Milanem Báře trochu odjedeme, ale potom zase zpomalíme. Následuje můj "oblíbený" sjezd, kde jsem si před tuším pěti nebo šesti lety…nebo dokonce sedmi? To je jedno… kde se mi zkrátka kdysi zlomilo řízení na káře. Končí to prudkou vracečkou a trnitým křovím. Je to dobrý - pejskové mastí, kára řídí…ale proč se řítíme na strom? Otočím řídítka doleva a točí se…no jo, už to vidím. Zase se mi zaseklo kolo. Pravé přední. Sakra, v takovém sjezdu a zrovna do levotočivé zatáčky (když kára jede svévolně vpravo). Hrozně to drncá a nemůžu Báře jedoucí za mnou ani naznačit, co se děje. Projedeme zatáčku a zastavuji. Čekám, až Bára projede, Milan už mizí.

Skáču na káře, abych tím kolem zkusila hnout - minule se to přeci samo odblokovalo. Nepomáhá to a ještě si nabiju hubu, když se netrefím. Pejskové trpělivě, i když pravda dost nechápavě, čekají. Kašlu na to, to se určitě roztočí cestou. Jedeme z kopce…tedy, jdeme pomalým krokem, přeci jen zabržděná kára není to, co by holčičky měli sílu rozběhnout, roztáhnout. Předjíždí nás čtyřspřeží, Martin Škoda, nějaká, co jsem v té rychlosti ani nepoznala a Habas, který ještě v rámci své soutěživé nálady nechápavě prohodí "Tak přece pojeď, ne?" …a už je pryč. Stojím na místě a přemýšlím co s tím. Další spřežení kolem mě. Jen si jeďte. Dojíždí mě i Jirka Stejskal, ale hned po předjetí mu pejskové zastaví nečekaně v louži a zamotají se. Když vidím, jak mu to nejde rozmotat, zakotvím ( i když dost nejistě, na té tvrdé cestě…) a jdu mu pomoct. Držím pejsky a koukám, jak se dovede taky zamotat šňůra do předního kola. Joo, zlatá čtyřkola :) Po strašně dlouhé době konečně hotovo. Prosím ho, ať počká, než si dojdu na káru, protože jinak by mi holky utekly. Daleko asi ne, ale určitě by zničily kotvu a pak bych se nehnula už vůbec. Dobrý, všechno v pohodě. Jirka odjíždí a holky táhnou jako snad nikdy a chvíli jedeme, jako by se nebrzdilo. Jenže jen chvíli. Pak je řada na ten nejodpornější kopec ze všech. Jupí :( Dojiždí mě Majka Fialová, která chtěla půjčit mojí káru. Myslím, že teď už si nemůže ani pomyslet, že jsem jí nechtěla káru půjčit, když jsem jí tvrdila, že si nejsem jistá jejím stavem. Haha. Ještě Anita a už mám dost. Nakonec se za námi dotáhne cyklista s čechohorákem. Všichni jsou rádi, že tam jsem, protože jim pejskové zabrali do kopce za mnou. To mám tedy radost. Hrneme listí a kára vůbec nejede. Z neustálého zvedání předku mě už bolí záda (myslím tedy předek káry :) ) Následuje sjezd, ale jdeme pořád stejne rychle. Hrneme čím dál víc listí a větví a to vše mi pořád vleče káru přímo do stromů stojících vpravo od cesty. Jsem už psychicky vyšťavená, nebaví mě to. Přitom tak krásně běžely! Štve mě to. Po sjezdu už kára skoro vůbec nejede, ale holčičky mi aspoň dělají radost, že jdou stále dopředu a táhnou a táhnou bez řečí. 800 metrů - jdu už vedle káry, držím ji za pravé přední kolo ve vzduchu, abychom mohly jít o něco rychleji a nejely pořád doprava.

Najednou vidím, že jsem celou dobu nezastavila a nepřipla Ayuk na obojek. No to je dobře, že se nic nestalo, to by mohl být průůů…švih. Pouštím káru na sem a popoběhnu ke psům. Za chůze připínám obojek, Kittuk a Dida jen tak koukají, co se děje. Cílový stoupák. Káru ani nepokládám a když, tak stojíme, aby si oddychly. A já musím nabrat nějaké psychické síly, před cílem :) Stojím a chválím pejsky, postupně odzadu. Než se dostanu k leadrům, tak se rozhodnou, že je dost čekání a že už prostě dojedeme do cíle. Zaberou za to, nastoupím na káru a jsme na louce. Tady už na nás všichni vidí. Je to z kopce, tráva lehce podkluzuje a tak kára jede. Aspoň před sebou už nehrneme větve a listí a není do čeho nabourat. Sklápím hlavu, koukám do země. Představuju si, že mě tam někdo fotí a já měla na fotku příliš kyselý ksicht. Nakonec se trefíme do cíle. Táta sedne na káru, abychom sjeli k autu a tím zatížením se kolo okamžitě rozpohybuje. To mě dorazí, chce se mi brečet. Ale už na to nemám sílu.

Dojedeme k autu. Holky moje chlupatý byly moc hodný, poslouchaly, táhly bez řečí (v rámci svých sil), nedělaly blbiny, o žádné cizí spřežení se nezajímaly a spolupracovaly. To bylo takové projetí, kdy si s leadrama pokecáte a vysvětlíte si to. Takové to propojující. I když jsme jeli naprosté prd, upřímně. Ale na to, že jsem jela většinu tratě ze zabržděným kolem a dlouho pomáhala Jirkovi Stejskalovi (několik minut), můj čas nebyl tak strašný v porovnání s Milanem a Bárou. Čekala jsem, že to pojedu aspoň dvakrát tak dlouho jako oni, tak když nic jiného, tak mě aspoň tohle potěšilo. A že mám za tohle bronz z mistrovství republiky, to je spíš k smíchu. Vlastně - děláme si z toho srandu, protože to je takové to "utrpět 3. místo", co se někdy podaří. A někdy je to utrpěné třetí místo zasloužené, ale tentokrát fakt ne. Takže mám zkrátka jen třetí místo na závodě, poslední a k tomu třetí závod za sebou, kdy mám problém s károu. Už aby napadl sníh :)



Asi jste si všimli, že jsem článek uzavřela sobotou. V neděli bylo totiž takové vedro, že naše sprintová část se zrušila v rámci starosti o zdraví psů. V takovém teple by se totiž mohli tzv. "uvařit". A tak jsme jen vysedávali, opalovali se, jedli vše, co nám Verča nanosila a sledovali, jak haskouni sledují kozy a kozy sledují haskouny. Bylo to sice fajn, ale ten závod tam chyběl. Škoda. Tak už nás čeká jen Hradecký mid, pokud nezačne chumelit. Nebylo by lepší si tu káru na půjčení domluvit s někým předem? Ale nebojte, po sezoně jde na generálku. Vždyť už je taky deset let stará a má najeto až až, zaslouží si to :)
P.S.: Alaskaní štěně Vilda mi chtěl spapat celou Puntikatou :)



...a Puntikatý se to líbilo :)











Lucí to tvoje povídání je prostě boží! Chystám se na sepsání zážitků z Reingers, ale protože bylo hnusný počasí tak jsme skoro vůbec nefotili... za to máme videa z trati