3. listopadu 2010 v 19:13 | LusyW
|
V sobotu ráno mi zazvonil budík v 5:18 (čas nastaven jako kompromis, že se mi nechce vstávat už ve čtvrt). Strašný. Ale když si člověk uvědomí, že nejde do práce ale jede s holčičkama na závody, hned je líp :)
Pozn.: Většinu fotek mého spřežení jsem si vypůjčila kdesi na netu ;)

Potmě jsem se oblékla, potichu si šla vyčistit zuby a už mě zahlédly haskouni. Potvory - poznají, kdy jdu do práce (to spí dál) a kdy se jde trénovat. Zajímalo by mě, podle čeho - jestli si počítají dny na 5+2 nebo…nebo jak? Šla jsem tedy honem k nim, aby neprobrali z hlubokého spánku celou vesnici (dozajista celý víkend zapíjející naši nepřítomnost a klid :) ) a po nějaké době se mi povedlo nacpat pejskům obojky na hlavu a otevřít dveře u auta, aby si mohli nastoupit. Ono to není nic jednoduchého! Devět psů se netrpělivě tlačí do auta, protože chtějí být první v boudičce. První musím pustit do své boudičky Didu, která by jinak prolezla snad i skrz pletivo. Potom Espu, která bezhlavě po hlavě skáče do své levé horní boudy. A to, že je bouda zavřená, ji ale vůůůůůbec nezajímá. Jaj, kolikrát už jen ta netrpělivá trubka narazila hlavou… Potom je na řadě Eura, která si čumákem otvírá prostřední boudu, vyleze do půli těla dovnitř, ale potřebuje vždycky zvednout zadek. Vedle ní vpravo Kittuk, která piští a ječí, že už chce taky naložit. Na nohy se mi lepí netrpělivě Shiva, která váhá, jestli nastoupit nebo ne, když tam pořád ještě zvrací… Nakonec zaleze dobrovolně do pravé spodní (uprostřed je už spící Dida). Teď ještě trpělivě čekající Lupo doleva, k ní si skočí bez ptaní Aki. A už mi zbývají jenom dvě praštěné Hrobnice. Ayuk s Albínu běhají kolem mě dokola a musím je odlapit. Mám Ayuk, jako vždy mě poškrabe, jak se neohrabaně snaží vylézt nahoru. Tak, je s Eurou. A Albínka půjde hezky ke Kittuk. Kittuk totiž při vyndavání na stake-out vyskakuje z boudy, zatímco Albi tam zůstává a strach z výšek jí nedovolí utéct…i když, ta by stejně asi neutekla :) No, tak jsem vám popsala pravidelný rituál nakládání psů do auta. Vždycky je to takhle :)

Už je ticho, žádné okno se nerozsvítilo, tak snad sousedé spí v klidu dál… Nakládáme poslední věci, káru a jedeme na závody. Celkem rychle tam dorazíme a ženou nás neprozřetelně na stake out k cíli. Kdepak, nedovedeme si představit navádění psů takovou dálku na start, to ať si dělají individuálové :) Zacouváme a získáme ještě jedno z posledních míst u startu. Vyndavám holčičky a jdu se prezentovat. Vše je omrzlé, ale svítící sluníčko pomáhá tání. Sakra, to bude blátíčko cestou na start…to nedopadne dobře. Musher-meeting s podrobným popisem trati (midaři si asi užili) a už začínají přípravy. Napojit moje holčičky a schovat je do auta. Ještě za mnou přišla Majka Fialová a nabízí mi k půjčení svého pejska, Ríšánka.

Je to Kittukovo bráška, ale vůbec si nejsou podobní. Je prý šíkovný, rychlý a dokonce běhá i vepředu. Habas potvrzuje, jaký je to dříč. Škoďák říká, jak s ním trénuje v devítispřeží a je prý super. Tak jo, tak poběží s námi. Albína stejně dostala stopku (tam by si strhla packy) a tak pojede na jejím místě. Skočím vyfotit pár midařů a už zase honem zpátky, převléct se a zapřáhnout.
Klasicky přeceňuji sobotní přípravu a vše mám příliš brzy hotové. Holky řádí a šílí na řetízkách. Do toho pořád na mě tlačí, jestli už zapřaháme. Ne, ještě je čas… No po desáté otázce stejného znění opravdu znervózním a jdu zapřahat. Hotovo - jedeme na start, blátem. Jen co jsem se odepnula od auta zjišťuju, že to nedopadne dobře. Táhnou káru, jako by o ní ani nevěděli. A už padá táta, vláčíme ho po zádech tím bahnem. Ale aspoň tělem konečně zastaví spřežení deroucí se vpřed.
Zastavuji kotvou a čekáme na start. Je to strašně dlouhé čekání. To se mi nepovedlo. Stojím na startu a jediné spolehlivě brzdící kolo vypovídá služby - zase se asi vysmeklo při křečovitém držení brzdové lanko.
Vypustí mě na trať a jede se. Krásný start po louce, kolem lesíka a rozcestí mid/sprint. My jedeme rovně na sprint. Najednou se cesta téměř ztrácí a před námi je obrovský sjezd. Zjišťuju, že mi kára dá se říct nebrzdí. Tak holky - je to na vás. Upalujte, co vám síly stačí. Modlím se jen, aby nikdo nezačal brzdit, ale je to dobrý. Všichni ještě v zápalu startu letí jako s vrtulí…pod ocasem :) Následuje příšerně drcající a rychlá cesta k brodu, kdy jsem ráda, že se držím. Skrz malý brod a stoupání na louku. Dlouhé, hnusné. Kittuk se rozhodne venčit ve chvíli, kdy předjedeme Vandu a vidím, že to nahrává Čurdovi, který startoval minutu po nás. Sakra.

Rozběhnu holky co to dá a oni letí. Milan nás nedojíždí. Vjíždím do lesíka, pořád je zrychluju, přestože jsem plíce nechala někde na louce. V lese se cesta svažuje a holky zase krásně přidají. Najednou koukám, přes cestu je mlíko - ale značku nevidím. Najednou ji spatřím, dole vlevo je červená. Počítám s rezervou několika metrů před odbočkou a spoléhám na Kittukovo "dobré období". Jenže ejhle, nemůžu si pořádně přibrzdit. Na dlouhé spřežení jsem značku zaregistrovala pozdě, podjeli jsme mlíko a nějakým zázrakem stojíme. Kittuk vidí odbočku, párkrát to zkusí otočit doleva, ale Dida vidí přímou cestu vpřed a nehne s ní nikdo. Dojíždí nás Milan - a holky za to zaberou a jedeme z tratě pryč… Naštěstí o pár metrů dál je zase trať zpátky a tak díky bikejöristovi chytím správný směr a jedem holt do cíle. Tady holky neotočím, nemám jak zastavit a osmispřeží otočit. Smůla.

Přes výmoly pokračujeme s cyklistou do cíle. Z finálního sjezdu po louce mám strach, nemůžu pořádně brzdit a cyklista se psem jsou přes celou cestu…naštěstí se sjíždějí a kousek před páskou uhýbají až do louky. Omlouvám se mu a v rychlosti houknu na časoměřiče, že jsem jela špatně. Letíme skrz diváky, kterým se moc uhybat nechce. Mají smůlu, nemůžu zastavit. Naštěstí potkávám tátu a navádí mi pejsky k autu. Vztek, bezmoc a strach o psy z trati se ve mně mísí a nebudu vám vyprávět, jak jsem vypadala - strašně :)
Blablabla…tohle přeskočíme a přejdeme až k tomu, jak mi Hrobnice proti mé vůli domluvila nový start, přivezla půjčenou káru od Janičky Zetkové, začala mi tam připřahat šňůry a když jsem pořád nechtěla, začala i zapřahat psy… No to už se nedalo moc protestovat a musela jsem strach z jiné káry hodit za hlavu. Takže nový start, opět sobota. Cestou na start nejsou holky tak zběsilé, navíc kára solidně brzdí. Na káře stojím já a Milan a tak je vše óká. Nový start a jde se na trať. Absence brzd na řidítkách mě VELICE děsí, brzdit jen pravou nohou není to, po čem toužím. Kára je ale těžší a tak méně drncá. Přesto mám větší strach. Ze sjezdu brzdím, co to dá a nezvyklá na to, že bych káru zastavila na místě si několikrát narazím žebra, když zmáčknu brzdu ze zvyku naplno :)

Brzdím co to dá, kašlu na čas, jen se chci udržet. Řidítka na mou osobu malého vzrůstu poněkud vysoko, ale nesmím si stěžovat na dobré skutky. Skrz brod a šup do kopce po louce. Zase. Tentokrát ho ale už neběžím - holky nemají tu správnou šťávu, kára je těžší a já při tlačení káry na ni sotva dosáhnu. Musím ještě vyrůst :) Osudná zatáčka a Kittuk bez problému poslechne - stačí o té zatáčce jen vědět a říct jim povel včas. Zjišťuju, že jsem si jízdou předtím zkrátila trať asi o 400-500m. No nazdar, já myslela, že jsem jela jen polovinu. No to už je fuk. Držím se na káře zuby nehty, abych nespadla a holčičky si jdou relativně po svém. Odmítám slézt a odrazit, protože jsem se už dvakrát netrefila zpět na stupačku a málem spadla. Dojíždím do cíle, v pohodě si přibzrdím a jsem zejména šťastná, že žiju :) Je to sranda, tenhle mushing.
Sobotní odpoledne ještě nafotím dětskou kategorii, jak jsem slíbila a obstarávám pejsky.
Verča mě zve na vynikající palačinky, joo, ty nám bodly. Chci jí koupit svařák, ale nemůže alkohol. Tak ho koupím aspoň sobě na prohřátí těla. Jen co ho dopijím, už držím v ruce svařák od Janičky Hrobnice…no já budu vypadat… Po chvíli nám ani svařáky nepomáhají, Verča jde spát a část se stěhuje do hospody. Jdu taky. Katastrofa, zlaté občerstvení ve stanu - jediná výhoda je, že v hospodě nemrzneme. Ani nevím, v kolik jsme se vrátili, ale asi v jedenáct. Táta skučel v autě, že má něco s kolenem. Nemohl spát, protože mohl být jen v jedné pozici, já nemohla spát, protože jsem měla v hlavě asi sto tisíc a jednu myšlenku.
A ještě Habasovo Májovky - štěňátka :)
Asi se taky začnu věnovat mushingu