30. listopadu 2010 v 23:08 | LusyW
|
Už dva týdny předem se s tátou dohadujeme, zda jet či nejet na Hradecký mid. Hlásí konečně sněžení, ba co víc, hlásí přívaly sněhu. To není dobrá zpráva (výjimečně), protože závody jsou kárové. Na pátek už mám v práci dovolenou, chceme tam být první a zabrat si místo pod lampou, abychom byli na světle (a všem na očích :D ). Ve středu začíná chumelit. Sněhové zpravodajství z Moldavy as. Hrobnice hlásí, že ani neví, jestli a jak se na závody dostane. Ale je mi jasné, že by se nevzdala, ani kdyby měla vzít fén a všechen sníh rozpustit a cestu vysušit, aby mohla vyjet :)

Ve čtvrtek večer zase chumelí. Sakra. Nakládám věci do auta a sníh mi křupe pod nohama. Mísí se ve mně nadšení a strach. Co by tam dělala moje milá Verunka beze mě? Co by si chuděrka počala? Dočetla jsem se, že Běleč nad Orlicí (místo konání závodu) je ve stejné nadmořské výšce jako Teplice. V těch je jen sněhový poprašek. Nakonec se dohodneme a razíme. Vstávám v půl šesté ráno, stejně jako každý jiný den. Pejskové se moc těší, snaží se nacpat hlavičkama do zavřených kotců. Dida mi skoro proleze pletivem, jak se těší :) To jsem zvědavá, jak jim to poběží, holčičkám chlupatejm. Běželi před dvěma týdny jednou na Točníku (7 kilometrů se zabržděným kolem, fuj) a před týdnem jen jednou na tréninku (nějak jsem se v sobotu nevykopala z postele a tak jsme trénovali jen v neděli…).

Cestou vyhodíme zase Áju u mojí maminky, která ji hlídá. Společnost jí dělá kocourek Jethro. Mamka se jí posmívá, že je to hrozný ocásek - kamkoliv se hne, je hned běží Ája ní. Mě už to ani nepřijde, jak jsem na to zvyklá, ale je pravda, že jsou nám oba smetáčci všude v patách :) Cesta skvěle ubíhá, posnídáme u "mekáče" za Prahou a koupíme si oběd v Hradci Králové.Výjezd v 8 hodin z domova, na místě jsme v půl jedné. Na celé louce je jediné auto. Hned víme, kdo je to zač. Habas. Ten je taky všude první :) To znamená, že si zabíráme své vysněné místo pod lampou. Nádhera.

Vyndáme pejsky, přeházíme věci v autě, zatopíme Shellyně a jsme rádi, že tam není po sněhu ani památky. Protože je teprve jedna hodina, jdeme si s tátou projít sprintovou trať. Vezmu Akinku, aby se taky prošla a protáhla staré klouby. Pořád táhne jako praštěná a tentokrát se ani nedusí, chlad jí dělá dobře. Když si tu náááádhernou trať projdeme, podívám se na svou nohu. Sakra, puchejř. Sněhule nebyly vhodnou obuví na 6,3 km dlouhou procházku. Jsem blondýna.

Po návratu je to super, už tu mám zlatíčko. Dostávám k Mikuláši nádherné modročerné podkolenky (v pondělí je mám hned na sobě v práci). Za odměnu dostává Marshmallows - když se tak měl jmenovat původně Monkey, jejich haskounek. Jdeme do hospody na večeři a pořád všichni zobeme tu hnusnou sladkou hmotu. Dáváme si řezané pivo a hmota bobtná a cpe se snad až do krku. Nevadí, pokračujeme statečně dál a pytel bonbonů sníme :) Jsme celé vyřehtané, pivo je kvasnicové a nějaké silné. Začínám mluvit plynně německy a jdu s němčourem vyřídit na prezentaci jeho problém s ložním prádlem. To zase tak divné není, němčinu jedu od svých 6 let nebo jak dlouho a i dnes ji mám dvakrát týdně jako konverzační hodinu. Ale potom přichází Jana Henychová a její milý sympatický americký přítel. Je fakt dobrej :) Jana nás představuje a překládá. Potom si Rodney povídá i sám. Skládá co nejjednoduší věty, abych rozuměla a já žvatlám matlám páté přes deváté. Vysvětluju mu, že anglicky neumím, ale mám už druhé pivo a to mi spustilo samo od sebe alespoň lámanou angličtinu. Směje se a vypadá, že mi i rozumí. Fakt se snaží a já taky. Je to sympaťák.

Opojena pivem a úspěchem z angličtiny jdu v jedenáct spát a venčit. Verča mě opouští u svého auta, já pokračuji k lampě. Stojí tam pořadatalé a čekají na poslední opozdilce. Měli by přijet do půlnoci. Vytáhnu pejsky a jdu konverzovat. Konverzace spočívá zejména v ledovém fernetu. Když už odmítám několikáté kolo si ze zimy loknout (mimochodem už sněží), vytáhne pořadatel svařák. No to si vzpoměl brzo. Kradu mu svařák a svůj pobyt a venčení prodlužuju o hodinu. O půlnoci se shodneme, že už nemá smysl čekat dál, uklízím pejsky a sápu se na palandu….
Ráno se budím a je mi naprosto jasné, že tam asi napadlo dost sněhu… Otevřu dveře a zatrne mi. To je dobrých 5 cm, to není moc bezpečné na káru… Navíc po třech nepovedených závodech si moc nevěřím. Táta říká, že v tomhle přece nechci jet a nepojedu, tak váhám a přemýšlím. Uvidím, jak to bude vypadat, spřežení před námi to z nejhoršího rozšlapou (jedeme až mezi posledními) a midaři podají zprávu o tom, jak se jelo.
Snídaně a musher meeting - tady se dozvíme, že cesty jsou značeny sypaným vápnem, jako každý rok. To bílé vápno je ale bohužel pod tím sněhem :) Nevadí, všude jsou značky, mlíko a plůtky. Tady je dokonalá organizace. Všichni jedou, tak já pojedu taky. Myslím, že to nebude tak zlé. Cyklisti to mají horší. Jdeme ještě doupravit brzdy na mojí káře, ale nějak to zlobí. Ondra Stejskal mi nabídne k půjčení svoji čtyřkolku. Je úplně stejná jako moje, s radostí přijímám. Moje půjde brzy na celkovou generálku, doufám tedy. Už se na to moc těším, po těch letech si to zaslouží :)
V deset hodin začínají startovat midová spřežení. Jenže v tu dobu potřebuji obstarat i svoje pejsky a tak nestíhám fotit. Doběhnu vyfotit akorát Ondru v cíli a zase se jedu připravovat na svůj závod. Svítí sluníčko, ale je pořád chladno. Připravuju si rukavice, budou potřeba. Ondra mi půjčuje káru a pomáhá na start. Aby to šlo co nejlépe zvládnout, zapřahám jen šest psů, brzdím na káře, Ondra hlídá Kittuk vepředu, aby šla rovně. Táta s Didou a Verča s Lupo jdou napřed na vodítku.
U startu se scházíme a připřaháme i "malou černou" a "puntikatou". Kittuk a Dida zase povedou spřežení. Nejsou podmínky na nějaké experimenty. Na káře je i kamera, kterou si dokonce můžu natočit svůj závod. Tak snad neuděláme ostudu…. V kategorii jsme zase tři - já, Milan a Bára. Už zase stejná trojice :)

Startuji 2 minuty za Bárou. Pejskové cválají, Albínce se to moc nelíbí, ale nebrzdí. Ostatních 7 běží jako vítr. Aha, po pár metrech zjišťuju, že jsem si nevzala rukavice. No to bude bolet :)) Cítím, jak mi bláto a voda hned zamrzají na rukou. Já jsem fakt asi blondýna… Jedeme gee, jedeme další gee, jedeme další gee…letí jako blázni, stále cválají. Neskutečné. Albi začíná přibržďovat, tak pejsky nezrychluji, jen udržuji v nádherném tempu a modlím se, aby nezačala zastavovat a zvládla to tempo. Vše je jen o její psychice, ne fyzičce. Dojíždíme na rozcestí sprint/mid. Tak tohohle se bojím, mida nechci jet…přibrzdím (v rámci možností na tom sněhu) a houknu s ledovým klidem "ho" (neboli vlevo, že). Dida i Kittuk zareagují společně a prudkou levou zvládnou. Najednou se zaškobrtneme - nevšimla jsem si včas, ale Kittuk se potřebuje vyvenčit. Zastaví hned znovu a to už chápu. Jenže podběhla Shivě pod krčák. Než riskovat slézáním káry, tak jim dám raději šanci, aby se rozmotali sami. Kittuk předvede nádherný pohyb, přikrčí se a podleze. Jenže mezitím Shiva přešlápne Kittukovi zádovou šňůru. Přibrzdím, aby se rozmotala a šikovně vyskočí. Při rozběhnutí si zase Kittuk omotá Didy šňůru kolem nožičky. To je smyčka, chci zastavit a jít ji vymotat, aby si neublížila, je to nebezpečné. Stačí ale přibrzdit a šikulka se vymotá. Ještě jako třešnička na dortu se mi tam přeskočí Lupo přes Didy zádovou šňůru, ale jen co se spřežení napne, už vyskakuje a letíme dál vpřed. Odhaduju ztrátu na takových 25s, ale jen žasnu, co všechno za tu chvilku stihli :)

No a teď už fakt letíme cvalem vpřed. Takhle jsem svoje holčičky už hoooodně dlouho neviděla běžet. Zejména Dida valí vpřed jako lokomotiva. Kittuk ji zase skvěle rovná v zatáčkách. Dojíždíme Báru Zelenkovou, předjedeme ji a letíme dál. Drží se nás, psí kluci jedou za holčičkama. Těsně před cílem je takový kilometrový pytel do lesa. Prudká pravá vracečka mě nevyděsí, den předtím jsem si to prošla a tak vím kudy kam. Je tam navíc plůtek, tak by to i Dida měla pochopit. Chápou všichni. Najedu si doleva, abych měla radius. Spřežení se skoro láme, jak je to ostré, ale je to adrenalin a kára skvěle drží a poslouchá. Tady konečně ujíždíme Báře z dohledu.
Kittuk řeže zatáčku :)

Ženu je co nejrychleji, ale cválají dokonce dobrovolně. I ta praštěná Albína se chytla a má napnutou šňůru :) Dojíždíme do cíle a já se směju spokojeností. To už tu dlouho nebylo! Hotová euforie. Beru Verču na káru a jedeme k autu. Tam hopsám radostí a "volíbám pejsky". Hlavně Didu a Kittuk, byly neskutečné. Ostatní lidi na mě koukají a neví, co si myslet. Asi mám ale radost nakažlivou a tak se kolem mě všichni usmívají. Snad mi to i přejí :)


Obstarat pejsky a honem na oběd. Řízek a bramborový salát zní velice lákavě, vypadá dobře, ale zklame. Snad jediné jídlo, které se jim tam kdy nepovedlo. Všichni jíme aspoň řízek a bavíme se. Koukám do výsledovky, jsem první, průměr asi 19,2 km/h. Pro mě něco neskutečného. Vím, že Milan se druhý den ale vždycky o hodně zlepší a tak mám právem nahnáno. Holčičky rychleji běžet snad ani neumí, zdrželo nás jen to motání. Povídáme a vyprávíme si zážitky, tak jako já jsou nadšeni výkonem svých pejsků skoro všichni. Závod je super. Jdeme venčit pejsky a mě navštíví moji dva bratranci, hlavně tedy Pepík s manželkou a dvěma dětičkama (myslím, že dvouletá a půlroční holčička) mě překvapí. Pepa je asi o rok nebo dva starší než já a už má takovou rodinu. V hlavě mi šrotuje, copak nejsme sami ještě děti? Ale vypadají nadmíru spokojeně a to je důležité :)
...jůůů, euforie z toho článečku jen kape. A obrázky zvané situační jsou parádní! Jen tu jízdu bez rukavic si nedovedu představit-brrr!!!