16. října 2010 v 18:51 | LusyW
|
V neděli mě budí nervózní přešlapování za hlavou - je to tady, pejsci se chtějí už venčit, čůrat a potřebují z boudiček. Vylejzám z auta, první přespání s kontaktníma čočkama v očích jsem přežila, i když ráno mžourám, ale to se teď nebude řešit. Teď musím vyndat holčičky, ať můžou jít čůrat. Po otevření dvěří se budí všichni a začnou šílet. Dám je na stake-out a už tam je Tomáš Twardek s foťákem. Zvednu konečně hlavu a vidím co fotí - z mlhy vychází naprosto nádherně sluníčko. Rudý obrys žhnoucí polokoule a pak i celé koule mě tak zhypnotizoval, že jsem zapoměla dojít pro foťák. JÁ JSEM ZAPOMĚLA FOTIT! Dovedete si to představit? Ne? No já taky ne. Pak už mě to trklo a já se pro foťák rozběhla a chytl mě foto-amok. Paráda, holčičky pózují…tedy, ono tam moc k pózování nebylo :) Ale fotky z východu slunce se myslím zdařily. Uvidíte je ale až v článku následujícím :)


Lukáš zase startoval přede mnou, tentokrát jsem já měla držet psy a táta chtěl jít fotit. Bohužel jsme si moc nerozuměli a tak fotil spřežení foťákem, kde jsem měla nastavený dlouhý čas na zachycení východu slunce, takže fotky jsou tzv. mázlé. Lupo prý ze začátku vůbec nechtěla jít, pak se vyvenčila a do cíle běžela už lépe. No detaily moc neznám, věřím, že to bylo v pohodě :D Tentokrát se nechala i přemluvit/přetlačit a prošla cílovou branou po vlastních nohou, i když poprděná až za ušima.
Já jsem zapřáhla stejnou sestavu jako v sobotu, jen jsem si pozvala ještě nějaké lidi na držení pejsků, aby to s námi tolik nesmýkalo.Časy se o chvíli posouvali, protože Romanka Guregová, která letos jezdí první rok, neustála zatáčku a uteklo jí spřežení. Chytili ho a pokračovala dál až od cíle. Na start jsme dorazili lépe než den před a i když mi vystartování přišlo trochu vlažné a bála jsem se, jaká bude cesta, holčičky běžely přímo ukázkově.

Škoda jen, že ta Albínka prostě má strach. Přitom na sněhu je skvělá… Letěly jako vystřelené z praku a já věděla, že jestli nedojedeme Vandu, tak je s námi něco špatně. Sobotní problematickou zatáčku jsem vyřešila tím, že Kittuk byla zapřažena na pravé straně, aby Didu případně nepřetlačovala, ale tahala za obojek do správného směru. Dida šla v pořádku vpravo, prosvištěli jsme a už jsem viděla Vandu s čechohoráčky. No pěkně jí to mazalo, pořád jsme se jí nemohli přiblížit. Když jsme ji konečně v mírném stoupání a navíc v zatáčce dojeli, dali jsme se na předjíždění. Dida je na tohle super, nebojí se, vůbec se o cizí pejsky nezajímá, prostě ONA MUSÍ JÍT DOPŘEDU! Jediná Shiva strčila čumák na čenichanou k obrovských českým horským psům, ale zase ho vrátila hned, kam patří. Konečně jsem se těšila, že jsme před a v tom si Albína sedla, jakože dál už nejde ani krok. A odmítala se rozejít, ostatní se ji snažili roztáhnout, já nervózní s Vandou v zádech, abych ji nezdržovala… Aaaa, tohle mě vždycky rozhodí. Nakonec Albi podlehla a laskavě se rozběhla.

Nabrali jsme zase správné tempo a já věděla, že i když Vandě teď odjedeme, její silní psi nás v kopci zase chytí. Utíkala jsem, až jsem plíce a možná ještě nějaké další orgány vyplivla, ale stálo to za to. Dida i Kittuk šli s chutí vpřed a když jsme vyšplhali na vrchol, já sbírala dech a chtěla jsem je povzbudit a rozběhnout, ale nešlo to, rozběhli se sami od sebe. A rozcválali. Vandu jsem už neviděla.
Dojeli jsme do cíle, opět s Kittukovým lehce fóbickým dojezdem a já byla šťastná. Když budou takhle běhat celou sezonu, bude to úžasné. Možná ani nejsme rychlejší než jindy, nechci to řešit a koukat, ale zásadní je vždycky ten pocit. To vědomí, že jdou pejskové s chutí, že poslouchají, nemotají se, nenapadají ostatní, neodmítají běhat a že je to i baví.
Výsledky nic moc, to asi ani nemá cenu zveřejňovat, kdo chce, najde si je na mushing.cz :)
Závod byl ale skutečně perfektní, těším se zase za rok!
A domácí potvůrky ochutnávaly obdržené granulky... ;)
Focení pohybu ti ještě tolik nejde, každopádně oceňuji snahu, nepohybové fotografie se mi líbili a z fotek na mě kouká příjemná atmosféra... ;o)