18. srpna 2010 v 20:55 | LusyW
|
...jak jsme hledali Kukačku a žádnou jsme nenašli :)
14.08.2010 jsme se s Lukášem vzbudili veeeelmi brzy ráno a vydali se nedaleko nás do Oseka. Co nás čekalo? 45 km dlouhá štreka s báglem na zádech a psem vpředu. To byste neuhodly, koho jsem si vybrala jako svého společníka, Kittuk :) Lukáš si zvolil Euru, se kterou loni trénoval na kole. Shivu jsem mu totiž zakázala, ještě jí nebyl rok :))
Vystartovali jsme po osmé hodině ranní, pršet naštěstí přestalo a tak se ani nedostalo na mnou nesené pláštěnky (měla jsem modrou pro sebe a růžovou pro Lukáše, no škoda, no... :)) ). Kittuk s Eurou jančily a celou cestu z města očmuchávali každý roh a my jen dávali pozor, abychom je nezašlápli. Po opuštění Oseka nás čekal - jak řekla zúčastňující se Hrobnice - "šílenej krpál" na Stropník. Joo, krpál, pohoda. Jenže to jsem ještě netušila, že bude mít několik km, potečou tam potoky vody a budu se muset vyhýbat obrovským hřibům, které rostly přímo uprostřed cesty :D

No co vám budu vyprávět, byla jsem už tak otrávená, že se to přeneslo na Kittuk. Ta se zastavovala dřív než já a její modrá očka bloudila po mě a ptala se, jestli to myslím vážně. Joo holka moje zlatá, už to tak asi bude. A buď ráda, že to jdeme nahoru po startu a ne do cíle. Uff. Kittuk to asi akceptovala a pomohla mi roztáhnout mé tělo k čekajícímu Lukášovi, který vydrbal Euře mezitím na hlavě ďolíček. Ta se jen potutelně smála...
No nebudu to prodlužovat, už tak je to dlouhé. Po úmorném a pro mě smrtelném (téměř) stoupání jsme se vyškrabali až nahoru na Stropník. Pokochali jsme se výhledem (nebylo vidět díky mlze/mrakům ani na zem, natož na středohoří....), promrzli, udělali pár fotek a hledali cestu pryč. Tudy néé, tudy néé, tudy taky nééé...sakra Jani, kudy? Jenže rádkyně znalkyně byla zrovna mimo signál. Nevadí, tak se teda vrátíme zpátky, odkud jsme přišli a...a tam už byli další trekaři a společnými silami jsme se trefili :)
A už se nám šlape oběma čtyřem dobře. Tady to už zase znám, jdeme na Dlouhou louku. Šla jsem to loni, jen opačně...a o polovinu kratší :) Na Dlouhé louce máme 10.km a první (a taky poslední) kontrolu. Já mám o kontrolu víc, přišel se na nás podívat táta.
Taťka pořídí pár fotek, trochu se nám vysměje, trochu nás pochválí a už se zase věnujeme kontrole. Mezitím Kittuk přijde málem o hlavičku, když se ji jakýsi černý pes bez varování snaží nacpat do své tlamy, ale naštěstí je rychlá a stihne ucuknout. Leží na zemi, přes hlavu obrovskou slinu a nechce se ani hnout. Myslím, že to nebylo strachy. Myslím, že jen prostě chtěla být litována :)) Tak, ukázat kontrole botičky, vodu, misky, lékárničku, čelovku, kartu, mobil, granule a já nevím co dál...a jdeme dál. Psí holky už pochopily, že jakmile se otevírá batoh, kouká z toho nějaká ňamka a tak si vzorně sedají a loudí. A občas si sedají a loudí i cestou, co kdyby náhodou ;)
No a teď jdeme celkem příjemnou cestou do Nové vsi. Předbíháme pár lidí, nasadíme pěkné, ale příjemné tempo a já cítím, že mi už docela dobře prosakují botky. No jo, s tím se nedá nic dělat. Kittuk si užívá máčení v loužích - čím hlubší je louže, tím zábavněji to přece čvachtá :)
Najednou z lesa pár metrů před námi vyskakuje obrovská laň, zmateně na nás v mohutném skoku koukne a pádí pryč, do louky...kdyby nebylo vše podmáčené, řekla bych, že se za ní jen zaprášilo. Kittuk s Eurou se zaseknou, zkoprní a čumí jako puk. Když laň zmizí, zmizí i jejich šok a konečně jim dojde, že jsou vlastně lovci a měli by ji začít pronásledovat :))
Mlha stále před námi i za námi, jde se nám dobře, ale ještě nejsme zkušení trekaři a tak ještě nemáme fígle a občas dlouho hledáme cestu. No a pak to přišlo...hlad. Jenže kam si sednout, když je všude mokro? Do toho volá Habas, telefonujeme a cestou díky tomu přejdeme pár míst, kam by se sednout dalo. A pak to přijde - betonový mostek přes potom, jo, konečně... Holky dostanou napít, my chleba. A už to jede, sednou na zadek, nasadí psí oči a somrujou chleba.
Lukáš se ještě stále nechá oblbnout psím kukučem a tak se s Eurou skoro dělí napůl...no jo, jen ať nemá tolik sil, vždyť jim pak nebudu stačit... O:) Já dojídám a Kittuk se přesouvá ještě na sušenky. Tak jo holky, to by stačilo, pokračujeme.
Teď musíme jít kolem Flájí - škoda, že to nevede přímo přes ně, už jsem tam pár let nebyla a Flájská přehrada je krásná. I když - stejně na to není počasí... No, vypadá to, že se motáme zhruba v polovině trati, to by šlo :)
Tak, teď jdeme přes Horní ves, což je podle mapy "zbytečná" zacházka. Vlastně je to tam jen kvůli natažení km, protože tam není nic zajímavého. A pak následuje dlouhááááááá cesta po žluté na Moldavu. Je fakt nudná... ;)
Když po té dlouhé cestě, kde se nic nestalo, konečně vidíme odbočku na Moldavu, která je přes louku, přichází ke mě radost. Ta snad na chvíli zažehná přicházející krizi... Na louce mají holky žížeň a vypijou skoro všechnu vodu, co nesu (hurá, odlehčí se mi). Scházíme po louce dolů směr ke krpálu nahoru...a přímo mezi nimi teče potok. Ten se dá přejít dobře, ale před ním je spousta bláta, která už bohužel přejít nejde. Tak jo, zabořit nohy a jít dál. Teď už je to stejně všechno jedno...

Ha, moldavský kostelík, konečně... U kostelíka čeká taťka, vyhlíží nás a je plný energie. To by nebylo tak zvláštní, ale plný energie je i Lukáš, což mě dost rozptyluje. Proč ten člověk není někdy unavený? :)) Pokecáme a razíme dál. Taťka nás navádí do hospody, ale mě je zle a nic jíst nechci. Lukáš tvrdí, že nemá hlad a tak hospodu míjíme (to jsem nevěděla, že bude nadlouho poslední). Přecházíme na naučnou sklářskou stezku, po které si taky párkrát špatně odbočíme. Joo, to se děje. To je myslím úplně normální. Volá mi Bára, je nějaká vysmátá a nevědomky mě tím dostává z krize. Prý je v lese a mají tam asi padesát stupňů. Tady nee, tady je velmi příjemně, tipuji kolem dvaceti, jak kde. Slyším výt Hrobnice pejsky, přemýšlím, jestli je nešla navštívit. Opět zastavujeme a Kittuk si v těch chvílích automaticky lehá a usíná. No super :)

Naučná stezka je všechno možné, jen ne naučná. Naučí člověka možná tak to, co říkal Lukáš. Tj. překonat bolest :) Dokud jdeme lesem, tak se nám aspoň jde příjemně. Jenže pak stezka přechází na příšernou panelovou cestu míchanou štěrkovkou a betonkou. Děs. Stále rovně vpřed, několik km, potom pravoúhlá zatáčka vlevo a opět to samé. Vidíme nekonečně daleko před sebe, ale i za sebe. No aspoň že za námi nikdo nejde. Psychicky mě to unavuje a začínám dělat to, co Kittuk. Sedám si na zem :D Kittuk okamžitě větří sušenky, tak aby se neřeklo, dostávají mls.

No a konečně zase přicházíme někam, kde to znám. Ale to neznamená, že nezabloudím, u mě rozhodně ne. Docházíme na nádraží v Novém Městě, to okamžitě poznávám a po malém zaváhání to poznává i Lukáš. Ten náhle obživne a vrací se mu zážitky z dětství a lyžáku, což mi velmi detailně popisuje a cesta aspoň rychle uteče. Mezitím se asi po x-té míjíme s dvěmi slečnami s obrovskými psy. Předbíhají nás a míří po modré směr Bouřňák. U silnice ještě Lukášovi chytře ukazuju, kudy jsme šli na Bouřňák loni, ale letos se raději držíme modré a vcházíme do lesa (co já vím, jestli nás Hrobnice nevzala na louku např. kvůli množství sněhu :)) )

Modrá, modrá a modrá. Fajn. A najednou na stromě před námi je modrá a ukazuje vlevo. Tam je prudký sestup a na stromech další modré. Holky s pejskama tam jdou, tak jdeme taky. Koneckonců - u Stropníku jsme měli jít taky jen pod vrchol... A tak klesáme a klesáme a ejhle, najednou vycházíme u silnice pod Mikulovem. Néé, to není dobře! To je naopak úplně špatně! Připínám Kittuk k Lukášovi na sedák a jdeme s holkama probrat co a jak. Myslí si, že pod námi je Hrob, jenže ten je o dost km jinde... Tak bohužel, po čtvrthodinovém zírání do mapy ji zaklapneme a jdeme prostě zpět nahoru.

Já už fňukám, protože každé došlápnutí na pravou nohu mi působí velkou bolest. To zase bude luxusní puchýř - cítím jeden na chodidle u prstů a druhý na malíčku. Slečny mi dávají gelovou náplast, tak lepím ten větší puchýř. Joo, hned to pomáhá, budu si je taky muset pořídit :) Volá taťka, kde jsme, tak říkám, že jsme zabloudili a jsme pod sjezdovkou místo na ní...a dost mě to vezme, když si uvědomím realitu. Tady mám fakt krizi, dlouhý trek bych v životě nešla. Nene. Lukáš mě povzbudí a dostaneme se nahoru na louku, po které jsme měli jít původně. Odtud už na Bouřňák naštěstí trefíme.
Už nemáme vodu, ale slyšíme nějaké hlasy. Lukáš tedy bere PET lahev a "smutnookou" Euru a jde shánět vodu. My mezitím s Kittuk omdlíme na zemi :)
Koukám tak na Kittuk a říkám si, jestli se mi ji podaří ještě zvednout. Ale je šťastnější než já - neví totiž, že ta sjezdovka, nad kterou stojíme, nás čeká. Musíme ji sejít dolů... No už se těším, jak si puchýře užijou.
Lukáš se úspěšně vrací z lovu na vodu, plníme misku Lady a Tramp, holky dopijí a nechají se přemluvit k cestě. I já... Po padesáti metrech slyším tupou ránu a najednou obrovské pálení. Au - CENZURA - praskl mi puchýř! A to mě Kittuk ani netáhne, jde krásně vedle nohy...možná proto, že se jí už táhnout nechce. Lukáš s Eurou je mnohem rychlejší, ale mě to pálí a musím si na chvíli sednout. Kittuk opět okamžitě usíná, Lukáš se vrací a ptá se, jestli dobrý...ne miláčku, vůbec :D
Ale už nás čeká necelých 10 km a budeme v cíli. Já se nevzdám... Beru Kittuk a pokračujeme.
Už jsme konečně v Hrobu, nejdřív nádraží, pak náměstí. Přemýšlím, kudy vede žlutá a bojím se, že po silnici. Joo, až do Křižanova. To je smrťák. Vedu Kittuk hodně nakrátko vedle nohy a ona ani netáhne. Nevím, jestli může mít pes soucit, ale mě to moc pomáhá :) Procházíme kolem hospody, odkud na nás někdo volá. Zaostřím v šeru znak a podle dvou bílých skvrn na zemi (Balto a Mařenka) identifikuju večeřící Hrobnici s Labrem. Předběhli nás, když jsme bloudili pod Bouřňákem :) Ale já už jdu jako lokomotiva bez motoru, jen abychom byli v cíli. Lukáš hlásí, že možná má taky jeden puchýř...fajn, ráda vidím, že je to taky jenom člověk, i když mu to samozřejmě nepřeju :)
Zase tu na nás čeká táta, jede do cíle nás přivítat, ale baví se tím, že popojede párset metrů autem a tam na nás zase čeká... Jsem na dně, ale prasklý puchýř už aspoň nepálí. Teď vím, že to snad zvládnu dojít.
Projdeme mezi koníkama a už jsme u kolejí. Tudy jsme už startovali! To už není tak daleko! Cesta se ale zdá naprosto nekonečná a vysilující. Už je skoro tma... Potkáváme běžící pár a mě po chvíli dojde, že to byla kolegyně z práce. Fakt už nevnímám. Najednou jsme vyšli v Oseku mezi paneláky. Nééé, tady jsme neměli jít! Nějaký kluk slyší, že mluvím o kempu a začne nás navigovat. "Půjdete doprava, rovně, doleva a pak už ten fesťák najdete podle hluku". Fesťák? Vypadáme snad, že jdeme na fesťák? Nicméně fesťák slyšet je a tak se dostáváme do cíle, do kempu. Předtím nás ještě taťka cvakne na posledních metrech a už odevzdáváme kartičku pro zapsání času. Je mi všechno jedno, hlavně, že jsem to došla :)

To, že jsem to došla, ale byla zásluha Kittuk a Lukáše. Bez nich bych to nezvládla. Kittuk táhla, kdy měla a ke konci se nechala i přesvědčit, že na některých místech táhnout nemusí. A Lukáš? Ten mě nezabil, i když jsem se cestou nafňukala... Jooo, je zlatej :) Takže díky vám oběma, i Euře samozřejmě :)
No a po vyhlášení se dobelhám do auta, Kittuk si naskočí, Eura se nechá raději vysadit a jejich výrazy mluví za vše...
Eura: "Prosím, hlavně už ani krok! Nechtěj po mě jediný krok!"
Kittuk: "Bylo to hezký, ale už na nic takovýho nemysli...vrrr..."
No a tak skončil nás půldogtrekking - 45 km je poloviční trasa, MID, i když z těchto nabídek byla nejdelší :) Bylo to fajn, ale jen tak mě na další nikdo nedostane... :D
smekam, umrela bych uz pred prvnim kopcem