26. července 2009 v 22:49 | LusyW
|
Výlet do Českého Švýcarska s Lukášem a Káťou. Nejprve jsme chtěli jet na celý víkend, ale vzhledem k počasí to prostě tak trochu nevyšlo.
Vyjížděli jsme z Teplic v sedm ráno s tím, že pak nebudeme muset pospíchat. Podle internetových stránek náš okruh "Vzhůru za vyhlídkami" měl mít 18 km a zabrat zhruba 6 hodin. Hahaha... A to jsem ještě já pitomec nedomyslela, že vzhůru za vyhlídkami znamená, že budeme vysoko...no znáte ten můj strach z výšek :D
Nasedli jsme teda do Karkulky a jeli do Jetřichovic, kde nás přivítal déšť. Kvůli pár objížďkám a uzavřeným silnicím jsme si docela zajeli, ale ani jsem se "moc" nevynervovala (ehm, radši se mnou nikdo fakt nejezděte, je to nebezpečné :D ). V Jetřichovicích jsme byli kolem deváté, krásně zaparkovali a vydali se po červené k Havranní skále, kde byl před pár lety velký požár. Ohořelé vysoké stromy se tyčily do výšky a pod nimi už rostla nová zeleň.
Vzhledem k tomu, že pršelo a zároveň bylo docela teplo, se nám nabízel nezvyklý pohled na odpařující se les. Mě se to moc líbilo, těšila jsem se celou dobu, jak to bude vypadat na fotkách a fotila a fotila...ale bohužel mnohem méně, než mi bylo libo, protože jsem si netroufala nechat foťák navlhnout, natož zmoknout... Fotila jsem tedy jen, když byl déšť jemný, případně na blind pod pláštěnkou. Katastrofa :)
Když jsme minuly Havraní horu, udělali jsme si "zacházku" na první vyhlídku - Mariinu skálu. Tady jsem měla první fobie - jednak na schodech bydleli vosy ve svém vosím hnízdečku (hned se mi vybavil loňský výlet, když vlčice Orinka rozhrábla hnízdo) a potom - nemůžu si pomoct, ale přijde mi tam všechno nebezpečné, obzvlášť, když prší :D Lezli jsme po skále, většina schodů byla vysokých k mým kolenům a nejhorší bylo, když jsem viděla pod sebe. Ale jo, šlo to, zapřela jsem se (i když to dalo hodně přemáhání) a vylezla jsem nahoru (nebo mě tam Lukáš dostrkal? Už ani nevím :) ). Tady byla bouda, kde jsem se schovala před deštěm a připravila si foťák k focení krásného výhledu. No - zajímalo by mě, jaký tam je normálně výhled, když není vše schované v bílém oparu.

Nahoru to byl záhul, dolu to byl záhul dvojnásobný. Ale zase to šlo rychleji :) Když jsme sešli, přestalo pršet, sundala jsem pršiplášť a vytáhla foťák. Hurááá! Vedle cesty byla spousta pokácených stromů neuvěřitelných rozměrů. Největší měl kolem 20 metrů (odhaduji podle počtu zářezů, které jsme odhadovali, že jsou na vzdálenost 1 metru).
Po náročném výstupu nás čekal příjemný sestup a ten vystřídal zase náročný výstup. To aby nám neotrnulo :) Chvílemi jsem si připadala jako v pravěku, Jurském parku nebo já nevím v čem...rozhodně ne v přítomnosti :)
Nádherné přírodní schody - takové mi asi na zakázku do domu jen tak někdo nevyrobí :D
Udělali jsme si další "zacházku" z červené na Vilemíninu stěnu, která byla nahoře hustě porostlá nejen borůvčím, ale i červeně svítícími brusinkami :) Z ní jsme měli pěkný výhled na Mariinu skálu a kouřící les kolem.
Červená pokračovala nádherným lesem dál na Ostroh a Rudolfův kámen a na nás se začalo konečně usmívat sluníčko :) Šli jsme po vršcích a okukovali okolní výhledy.
Vzhůru na Rudolfův kámen! No dobrá...přiznám se, že to bylo to nejnebezpečnější, co jsme cestou potkali a když jsme se konečně vysápali pod vrchol, tak tam bylo tak příšerně přístupné místo, že jsme to vzdali, za to to nestálo. Nahoru by to šlo, ale dolů...muselo by se seskočit ze skály na skálu, pod kterou byl sráz a žádné zábradlí...brr...to bylo něco pro mě :)
Dalším bodem byla Pohovka - rozcestí. I kdyby tam nějaká ta pohovka doopravdy stála, tak bysme jí stejně nemohli použít, protože bylo všechno mokré :)
A potom přišla další vlna deště. S Káťou jsme vytáhly naše pláštěnky, já schovala foťák do jeho pelíšku a říkali jsme si, jak dlouhá může být ta přeháňka. Noo...nevím, jestli to jde nazvat zrovna přeháňkou - byl to pořádný a regulerní slejvák :) Už jsem měla pocit, že mi promokne naskrz i ta pláštěnka, ale pořád jsem na tom byla líp, než Lukáš, který měl akorát tak šusťákovku. Schovávali jsme se pod stromem a nevěděli, že za zatáčkou je skalní převis. Naštěstí se z pískových cest nestávalo žádné nechutné bláto a buď to byl jen mokrý písek nebo stojatá voda.

Potom jsme pokračovali dál a dál po červené několik km, až jsme došli k rozcestí udělat si další "zacházku". Lukáš s Káťou celou dobu básnili o skalním hradu Šaunštejn, tak proč nee... Chvíli jsme stoupali, pak jsme stoupali dál a pak jsme pro změnu stoupali... Až jsme došli k Šaunštejnu. Tady jsme se setkali s jedinou velkou skupinkou turistů. Čekali jsme, až sejdou dolů, abychom mohli nahoru, protože tam byly tak úzké cesty, že to jinak ani nešlo. Měla jsem tři varování, které jsem neuposlechla - za prvé první žebřík - mokrý, úzký a kovový...ten vedl k průrvě ve skále, kterou jsem s batohem na zádech nemohla ani projít. Kdyby za mnou nebylo 20 lidí, tak to tam zapíchnu. A pak přišlo nejhorší - další železný žebřík, dlouhý a kolmo stoupající, brrrr... Z něj byla opět kluzká cesta po skále. A tam, když jsem viděla, co vede na samotný vršek, jsem si řekla dost. Zařadila jsem se do skupinky čekajících na sestup, kteří se nakonec ukázali jako nebojácní horolezci a se smíchem mě pořád posílali nahoru. Hahaha, to nevěděli, co se mi honilo v tu chvíli hlavou. Aby mohli dolů, musela jsem si sednout na skálu, odkud jsem měla "super" výhled rovnou dolů. A v tu chvíli jsem se přilepila, rozklepala a myslela, že tam nadobro zůstanu. No prostě trapas a rozhodnutí, že už v životě nikam nepolezu, protože to byl fakt příšerný stav, který jsem ještě nezažila :( Lukáš s Káťou byli nadšený z vyhlídky a já byla nadšená, když jsem se zase dostala zpátky na zem...tohle už v životě nee...

Zacházka pokračovala dál na Malou pravčickou bránu a my se dál bavili ukazately vzdáleností - na rozcestí byl psali Šaunštejn 0,5 km a brána 1,5 km - po dlouhé cestě jsme došli k Šaunštejnu a odtud byla brána zase 1,5 km. Tak kdo ví, kolik jsme toho nakonec ušli.
Malá Pravčická brána je skutečně malá - nic, na co došáhnu já není velké :D
Sešli jsme zase stejnou cestou zpátky na rozcestí a vydali se Českou silnicí po žluté do Vysoké Lípy. Obloha si dělala, co se jí zachtělo - vpravo vlevo slunce, vpředu vzadu zamračeno a před bouřkou. Ve Vysoké Lípě se mi naskytl můj oblíbený pohled na krajinu osvícenou sluníčkem s tmavou oblohou :)
Vypadalo to hezky do té chvíle, než nás zastihl déšť. Z Vysoké Lípy jsme po modré ještě bez deště sestoupili k Dolskému mlýnu, kde se točila Pyšná princezna. Tady se spustil další liják i s bouřkou, ale to už bylo dobré, protože jsme se měli kde schovat. Dojedli jsme poslední zásoby (tedy, aspoň ti, kteří něco měli...ehm... :( ) a pak začali prolejzat ruiny :)
Když déšť polevil, vydali jsme se zase po žluté směr Jetřichovice a do cíle k autíčku. Chudák Karkulka tam musela čekat v neznámém prostředí a na dešti. Šli jsme podél naplněného potoka krásnou cestou a žasli, jakou práci si dal někdo s vytvářením schodů ve skále atd...
Např. tenhle sestup byl docela zábavný - představa, že hopnu do potoka mě děsila nejvíc z toho důvodu, že jsem se bála o foťák O:)
A pak už jsme podél neuvěřitelně čistého potoka došli až do Jetřichovic. Rozhodně nám to netrvalo 6 hodin, vycházeli jsme kolem deváté a vrátili se až někdy po šesté hodině. Holt je to tím deštěm a zacházkami - rozhodně jsme neměli žádné pomalé tempo. Výlet všem rozhodně doporučuji, i když jsem prošla leccos, tak tohle mě velmi mile překvapilo :)
A ještě mapku :)
No bezva výlet. Také jsme tam s Romanem Habáskem lezli když byl opar. Pro tebe to mělo aspoň tu výhodu, že jsi neviděla zas až tak moc tu hloubku. Na Šauštejn jsme to vymysleli tak, že jsme psy uvázali dole a vylezli na hrad bez nich. Bylo 22 hodin večer, říjen, rok 2007 a řádili jsme po vršcích s čelovkama. Měli jsme tenkrát takovou eufórii, že jsme hulákali hlasitě na lesy. Spoustu schodů a žebříků jsme lezli se psama!To místo se schůdky na předposlední fotce jsme také lezli se psy-viz odkaz na fotku:
http://hrobnice.rajce.idnes.cz/Ceske_Svycarsko_10-2007/#P1010094.JPG
Já myslím, že ti otrne a začneš vzpomínat v dobrém.