23. června 2009 v 0:08 | LusyW
|
Táááák...vydala jsem se (po lehkém domlouvání ostaních musherských dogtrekařů) na svůj první dogtreking. Natvrdo jsem si ale prosadila, že půjdu jen mida (teda, on mě asi ani pro jistotu nikdo na longa nepřemlouval :) ).
Tentokrát jen pár fotek...
TADY
No, přípravy jsem začala botkami, které jsem od loňského roku postupně zkoušela rozchodit při každé příležitosti (ke konci jsem v nich chodila i k Lukášovo lehkému zděšení randit :D ). Dále jsem potřebovala ponožky, které jsem sehnala den před trekem (maminka mi je koupila, děkuju za záchranu!). Psa - Kittuk je ideální, ozkoušená, co řešit... Jídlo - něco jsem si koupila, to je ale naprosto podružná věc, že ano A teď to hlavní - jak se tam se psem dostat? Janička zlatá, která mě vozí všude s sebou jela o den dřív, takže veškerá zodpovědnost padla na bedra mojí Karkulce. Čili vlastně mě... Kittuk už je zvyklá jezdit v tom mém "minikufru", auto se naplnilo téměř po střechu jídlem a oblečením (i když toho bylo maličko...holt malé autíčko) a vyrazila jsem na svou první dlouhou cestu směr Podbořany...vlastně s cílem v Podbořanech
Romana jsem asi nepotěšila, když jsem mu volala (a potom zjistila, že vzbudila) s žádostí o nasměrování k parkovišti. Když mezi zuby procedil, že jsou všude cedule s obrázky, byla jsem zděšena. Ne jeho reakcí, protože ta byla naprosto oprávněná. Prostě já byla tak vyplašená z první jízdy a šťastná, že dojela do města (i když cesta byla primitivní na orientaci, spíš bylo horší, že jsem půlku cesty jela na dvojku za kamionama a busama...), že jsem prostě nekoukala po značkách, ale jela podle mejla, co nám posílal a který byl bohužel neaktuální. ALE PAK JSEM TO NAŠLA, HEČ!
Když jsem dojela na místo, už mě vítala Lucka Anděrová a Péťa Davidová, se kterou jsem se chystala jít na trať. Už se chystali jít na Podbořanské slavnosti, takže jsem narychlo vyvenčila Kittuk, dala jí napít, namočila granulky a šla s nimi. Během této procedury mi/Kittuk byla nabídnuta boudička po závodícím malamutovi Yettíkovi od Bieliků, kam se mých malých Kittuků vešlo asi deset. Noo...já ji totiž nemohla nechat samotnou, protože frajerka hárá a nechtěla jsem žádné malé alaskany, malamuty, boxery, bígly ani jiné voříšky...uff, uhlídáno :)
Večer jsme si povídali, absolvovali "meeting se šéfem", kde jsem bohužel nepochytila vůbec nic k závodu...pamatuji si jen Vencovo vtípky, ale to nevadí, naštěstí jsem šla s někým zodpovědným :)
Po meetingu jsme si ještě povídali a obstarávali pejsky a dohodli se na vstávání v 6 ráno. Fajn, aspoň si oproti týdnu o chvíli přispím :) Prvně zažívám naplno Romču Bielikovou a její úžasnou povahu, obzvlášť se klátím smíchy, když telefonuje s Hrobnicí. Do kolen jdu, když se řeší Yettík a jeho "aféry" - ten by pro žrádlo udělal cokoli. Představte si pořádný kus nádherného malamuta, kterého nejde vůbec k ničemu přivázat tak, aby to neodtáhl... Prostě Yetti :) Potom jdu spát s Janči maminkou do společenské místnosti...a jen co usnu, už zvoní budík. Péti natěšená hlava mě přijde probudit, spíše už jen zkontrolovat, konečně jsem jednou zodpovědná. Vylezu, vyvenčím svou Ťukyťuk, dám si ke snídani skvělý perník od Petry maminky a s houpajícím se žaludkem po chvíli vyrážíme na start.
Tam se sejdeme s Bárou Zelenkovo a Eskymáčkem, který má o Kittuk očividně zájem. No nazdar, malé Eskymáčky také odmítám a prcka odháním, i když je roztomilý. Zapíšeme na papírek čas startu a vyrážíme. Já s Kittuk, Péťa a Edward s Wulfikem, Bára s Eskymákem, Janička s Orinkou, Venca s Billíčkem (a se slovy, že spěchá a honí vteřiny, protože má tu formu), Honzík s Oldíkem, Káťa Zelenková s Gulitem...no prostě velká musherská parta. A ještě nutno říct, že vyráží i tři maminky s miminky a croosery. Jsou to blázni, vyběhnou téměř cvalem a hned na silnici se nám ztrácí. Po nějakých pěti km už zůstáváme sami s Petrou a jejím kamarádem Edwardem z Kanady, já zjišťuju, že relativně anglicky rozumím, ale žádnou větu nevyplodím, neumím to... Wulfik naštěstí o Kittuk nejeví za chůze zájem, stačí je hlídat jen, když stavíme. První zastávka je v nedalekých Kryrech, kde se zastavuje pro sváču v sámošce, já napájím oba dva pejsky. Je docela teplo a já se aspoň zbavím trochu té těžké váhy v báglu.

Petra tahá z batohu itinerář a zkušeně nás vede. Máme trochu jinou trasu, směji se, že nejdeme např. na Vlčí horu, ale na Wolfin mountain (...a teď se směju, že to ani neumím napsat ). Tak to bylo skoro se vším, moc se mi to líbilo :) Rozhodneme se, že na Kryrskou rozhlednu se teď nevydáme, měli bychom hned mokré boty a to nechceme. Cesta je jednoduchá, pokračujeme pořád po zelené až do Petrohradu.
Cestou si pořád povídáme, prvních patnáct kilometrů je v naprosté pohodě i pro moje nožky. První telefonát kontrolního typu od táty máme na nějakém 7.km, kdy nám vypočte průměrku 3km/h, "vynadá" za pomalý krok a zvolí taktiku, že mám teď jít jakože pomalu a posledních 26 km docválat a všem to nandat. Fajn, zasmějeme se a s hrůzou v očích pokračujeme dál. Dávám první náplasti na chodidla, začínají mě pálit. Petra půjčuje i futrálek na prstíky, zkouším ho. No proč nezkusit cokoli, co pomůže :) Kittuk s Wulfiem jsou hodní, i když ta moje potvora ho pořád provokuje :D

Pokračujeme krásnou lesní cestou až na Jesenickou křižovatku, podle itineráře 16.5km. Tady konečně doháníme skupinku, která se nám trhla na začátku. Maminy s vynikající náladou a zbytek musherských dogtrekařů. Všichni jsou vysmátí a zvedají i nám už takhle dobrou náladu. Kupuju si bagetu a pumpař se směje, že bychom měli nabrat spoustu sil. Zoufale se na něj podívám a on už si asi netroufá nic dále říct Musherští dogtrekaři vyrazili dál, s maminama ještě chvíli posedíme a společně po chvíli vyrážíme dál. Zjišťuji nádhernou věc, která mě pobaví. Maminy zastavují na každém metru na fotografování a v angličtině se prý tyto "aktivity" nazývají KODAK MOMENTS. To jsou moje první anglická slova, která pak časem vystřelím k Edwardovi...taky se směje, tak snad mě pochopil. Potom zase klesám téměř do depresí, když nás ženský válcujou - běží s kočárkama - BĚŽÍ!!!! a div nás nepřejedou, Kittuk jen na poslední chvíli uskakuje a hází po mě nechápavé pohledy, jestli tohle je vůbec možné...ne miláčku, není. Můj mozek to nebere :) A pak přichází první opravdu náročný terén - úzká polní cesta vede na ještě užší lesní, která je zanesená kládama a holky to mají náročné. Dětičky jsou hodné, neuvěřitelné. Máme šanci se jim trochu trhnout, ale když dojdeme k místu, kde je přes cestu obrovská hluboká kaluž, neodolám, zastavím na Kodak moments a těším se na ně. Už přicházejí a ani tady je úsměv nepřechází. Jsou prostě úžasné :)
Romča s Lentilkou trochu zápasí, ta by to nejraději vzala přímo středem, ale to už si bere vodítko do ruky a přemlouvá Lentilu...dobře to dopadlo. Lucka A. se zatím směje...ale už přijde na řadu :)
Dida je hyperaktivní, Ida je vysmátá. Dida je pes, Ida je zlatíčko. Vlastně - obě jsou sluníčka :) Jdou na to, Didlajz na chvíli zkouší projít kaluží, ale už pochopila, že maminka nechce maličkou koupat...a šup, všichni jsou na druhém břehu.
A co na to mimčus Ida? Spí a spí...jako Šípková Růženka. To je zkrátka neuvěřitelné! Kdyby byly takové všechny děti, co? :)

Tak, a jedeme dále do kopce na Vlčí horu...vlastně Wolfin mountain... :) Než si sklidím foťák, tak už jsou všichni v polovině krpálu. Máme 18. kilometr a razíme na zříceninu. Začínám cítit první puchýře, ale říkám si, že to je okey, když jsme skoro v polovině. Nasadíme tempo a občas v zatáčce vidíme naše kamarády, kteří jsou o kousek před námi. Jdeme nádherně, po měkké lesní cestě se to jde samo. Cestou potkáváme nějakou odpornou rakev, kterou míjím velkým obloukem. Mám na tyhle věci fobii, brr... Dorazili jsme na zříceninu v Petrohradě, Péťa fotí na výhledu Edwarda, aby měl památku. To bude pěkná fotka, jde vidět daleko :) Sejdeme dolů a zase zahlédneme mushery. Edwarda už asi bolí pěkně nohy, Petra bere Wulfiho a schází dolů. Zde kolem obrovského památného stromu do Petrohradu. Začíná nám utíkat a ani já to už nevydržím a prohodím anglicky svou nejdelší větu za ten den...něco jako: "She is so quick now!" Anglicky neumím, ale vzhledem k jeho kývání soudím, že pochopil, co myslím. Prostě s pejskem je k neudržení a já jen doufám, že nebudu moc zdržovat. Nožky pálí čím dál víc :)
Jdeme kolem místní léčebny pro mentálně nemocné, kde zrovna jsou slavnosti. Vypadá to tam pěkně, ale kvůli pejskům se tam nehrneme...a já ani kvůli nohám
Jdeme na oběd do pizzerky, dopajdám se tam a potkáváme longaře - Hrobnici a Zdeňka. Radostné setkání, nechápu, jak to můžou dokázat ujít. Sundavám botu, ponožku a obhlížím nohy... Na patách mám obrovské puchýře - na levé trčí centimetr do výšky, na pravé už cestou prasknul...ajajaj, to vám byla bolest :) Na jídlo nemám ani pomyšlení, láduju zlatou Kittuk piškotama a modlím se, abych to vůbec došla. Longaři se zvedají a jdou, jsou už napapaný. Za chvíli se zvedáme všichni, ale musheři na mě a Petru nepočkají. Eda jede už autem, není na to zvyklý (já ostatně také ne a tak to dopadlo) a bolí ho nohy. Joo, holt Wulfie je silák :) Pokračujem teda ve dvojici dál a dál, i když ani nevěřím, že ještě něco dojdu.

Po chvíli přicházíme na rozpálenou silnici. Nejdřív jdu v pohodě, potom cítím, jak mi praská jeden puchýř za druhým. Nejhorší je, když mi praskne na chodidle, sedám vedle silnice do nějakého trní a šílím. To už nedojdu, konec... Péťa je ale super parťák a neztrácí optimismus ani nade mnou neláme hůl. Po dlouhé a kruté době sejdeme konečně ze silnice a za chvilku jsme v Kryrech. Vtípek, že si vyběhnem teď na rozhlednu, když je sucho mě rozesměje, ale vevnitř mě sžírá strach, aby to vážně Petra nechtěla absolvovat. Ale ne, myslím, že silnice ji taky zmohla jako mě. Zbývají poslední dva puchýře - na levé patě a pravém malíčku... Procházíme Kryry a Kittuk šílí. Asi ji to přestalo bavit a začíná se kolem mě točit a vyvlékat. Nemám psychicky sílu se udržet a prostě jí vynadám. A znova. A znova. Hrozně mě to vysiluje, každé zastavení a zbytečné zvednutí nohy je jako 2km navíc. Naposledy zastavujeme, dáváme napít psům i sobě a vydáváme se na posledních asi 7 km z Kryrského náměstí do Podbořan. Čeká nás urputná cesta rozpáleným polem a další urputnější po rozpálené silnici.
Polem nepolem jdeme a jdeme, pejskové se zase sklidnili a my se začínáme rozpovídávat. Volá mi Hrobnice, během hovoru mi prasknul puchýř na patě a tak jen syčím. Kulhání na levou nohou zatěžuje levý kotník a pravé koleno. Ne, na patu nejsem schopná šlápnout. Jestli se ale teď zastavím, už v životě neujdu ani metr a skončím vedle cesty v obilí. Dopředu mě vede jen síla vůle a Petry nezdolnost. Taky toho má dost. Sluníčko paří a po poli se prohání smradlavé motorky, fuj. Péťa mi zpívá, já tvrdím, že do rytmu tancuji, ale asi spíš jen vyrovnávám terénní nerovnosti. Dodalo mi to ale energii a věřím, že dovedu dojít z pole alespoň na tu silnici. Tam už někoho třeba stopneme,ne? :) Víme, že se nesmíme zastavit, domluvíme se a vyndavám za chůze z jejího batohu pití. Jde to ztuha, bolí mě všechno, ale žízeň je žízeň...
Hurá, konečně silnice! Po chvilce vidíme podbořanskou kafilérku...a také ji cítíme. Všichni pejskové prý začali táhnout jako šílení, naše dva nevyjímaje. Jsme už zoufalé, ale smějeme se tomu. Kittuk se ke konci ale začne rozebíhat a to šílím. To by tedy nešlo...ale nemám sílu toho 15-ti kilového psíka přebrzdit... Koukáme na hodiny a tipujeme, kdy dojdeme. Říkám, že to musíme stihnout do 16:00, to bych byla naprosto spokojená. Znamenalo by to, že bychom to ušli pod devět hodin i s přestávkami...
A RAZ DVA TŘI, CÍL JE ZDE! A máme to za 8 hodin a 53 minut...tomu bych v životě nevěřila. JÁ TO DOKÁZALA! Euforie povzbudí, ale jen chvilkově. Nedostala jsem nohy zpět do tenisek (a ani nechtěla) a tak jsem chodila bosa. Vzala jsem si Kittuk k sobě a za chvíli kolem nás seděla spousta příjemných lidiček. Asi dvě hodiny jsem nedovedla vstát, Kittuk ležela vedle mě jako lepidlo a bylo to celé fajnové.Když jsme šli na večeři, Kittuk se musela vrátit do boudy. Už tam byl i Yetti, ale naštěstí ji přijal do svého království :) V neděli tam přibyl i maličký Snickers ;)


Šli jsme ještě večer kouknout na podbořanské slavnosti, na večeři a na kolotoče. Zajezdila jsem si skvěle v autíčkách s Tomášem a s Péťou a potom jsme šli s Romanem a Klárou na "mixér". Asi jsem byla dost unavená...jak jinak si vysvětlit můj stav? :D Dokud se to točilo, bylo to super...a když se to zastavilo, dostala jsem příšerný záchvat smíchu. Byla jsem naprosto střízlivá, ale nedovedla narozdíl od mých dvou spolucestujících udělat krok rovně. Ať už kvůli motající se hlavě, bolavým nožkám, očím, které jsem nedovedla zaostřit a nebo kvůli tomu, že jsem měla výbuch smíchu a zkrátka se nedovedla udržet na nohou. Asi jsem vypadala jako pitomec, ale bylo to strašně osvěžující
Potom jsem se šla už jen "zhroutit" do postele a ráno čekala na vyhlášení. Překvapilo mě, že jsem nebyla poslední. Obdivuji všechny longaře, kteří to šli. Já bych to nedala, nejsem sebevrah... Z vyhlášení jsem si odnesla krásné svítivě modré vodítko, které skvěle ladí ke Kittukovým očím
No tak nakonec...co dodat? Byl to rozhodně zážitek, Pétě moc moc díky za super společnost a podporu. Dobrou náladu jsme neztratily a byl to zase super víkend plný příjemných chvil a super milých lidiček. Děkuju za výlet a možná zase někdy...možná
A díky i Kittukovi za super parťáka!
Podbořany, Kryry... jéjeje, tudy jezdívám vlakem do Plzně. :o)
Jinak se ti teda obdivuju, že jsi to ušla, hlavně s těmi puchýři. Já bych už asi fakt sedla někam do škarpy a čekala, až mi někdo dá poslední ránu z milosti. ;o)