13. dubna 2009 v 13:13 | LusyW
|
Já a Kittuk na Stropníku, foto od Petry D., děkuju :)
12.dubna, den před Velikonocemi (mimochodem - letos to byl první rok, kdy vůbec nikdo nepřišel, snad jen táta mě jako vždy vzbudil na vteřinu přesně v osum ráno) jsme se vydali po předchozí dohodě (tuhle formulaci užívám neustále v práci do protokolu, nějak se mi nechtěně dostala pod kůži )...vydali jsme se já s Kittuk,
Hrobnice s Baltíkem a Péťa s Rubynkou na výlet.
Ráno jsem vstávala před sedmou hodinou, abych ještě narychlo stihla dobalit co je třeba (hlavně pití, já jak nepiju, tak je zle ) a připravit Ťukiťuk. Ta se ráno vzorně vyvenčila, radostí mě málem ohlušila, hopla do obojku a krásně předvedla, jak se umí vozit v mém autě (přeci jen - kufr mého auta je stejně velký jako boudička pro psa). Chvilku před osmou jsem už dorazila do Hrobu a našla Janu, jak začala připravovat svého Baltíka. Péťa ještě nedorazila, tak jsme chvilku počkali v chodbě, mezitím oblékly hafany do postrojů a začaly se těšit. Když přijela i Péťa s krásnou a hravou Rubynkou, byly jsme už všechny pohromadě. 5 holek a jeden chlapák Baltík.
Vydali jsme se tedy všichni na nádraží do Hrobu, odkud jel v půl deváté motorák. Kittuk nevypadala ve vlaku příliš nadšeně s náhubkem a taky mi to dala náležitě najevo svými vyčítavými pohledy. Ještě že jsme projížděli velmi dlouhým tunelem a já ji neviděla
Kittuk s náhubkem
Baltík už je na vlak zvyklý
Ruby skrz košík skoro neviděla
Vystoupili jsme na Novém Městě a po chvíli už narazili na zbytky sněhu Největší radost z něj měla Ruby, která se v něm rochnila a neustále převalovala. Sluníčko pařilo a haskouni měli rozpálené kožíšky, takže to určitě bylo příjemné. Baltík vzorně čekal, co si bude přát jeho milovaná panička a Kittuk poskakovala a ječela, že chce jít dál (pokud zrovna neměla tlamu plnou sněhu...)
Bílé pole, louka, lán...
Došli jsme až na vršek Bouřňáku, kde stála ještě rolba - bez sněhu vypadala bezbranně. Na sjezdovce byly poslední zbytky sněhu, dalo by se to spíš sjíždět na kole než na lyžích. No nic, pokochali jsme se a vyrazili dále, směr vrtule (větrné elektrárny). Jsou obrovské a temně hučí, téměř pískají. Nevidět je, myslím si, že bych se bála, že je to UFO. Úžasné byly ty jejich stíny - pravidelně se točily po louce a já se vždycky musela přikrčit, když šli přeze mě. Zvláštní, i když vím, že to nic neudělá, lidské reflexy stejně velí SKRČ SE.
Vyfotit Ferdinanda je naprostá nutnost, ale Ruby to očividně nebaví
Po louce jsme obešli tedy všechny tři větrníky (pamatuji si dokonce, že první je Ferdinand, druhý Bronislav a poslední Vavřinec ) a prošli lesíkem až na místo, kde jsme si dřepli a doplňovali energii. Trochu svačiny, spousta povídání a od Péti pro nás vitamín Čé (čokoláda) a pejsci dostali sušená ouška. Chrupali jsme a slintali všichni stejně, počasí bylo nádherné a nálada skvělá. Holky plánovaly svou taktiku na další víkend, kdy půjdou Krušnohorský dogtreking - obdivuji je. Také jsem se chtěla účastnit, ale po tom, co jsem si vyslechla jsem snad i ráda, že jsem se nestihla přihlásit a natrénovat )
Když sníh taje, je voda všude
Nabíráme energii
Onen pověstný vitamín Čé
...já už nikam nejdu
Když jsem se konečně donutili se zvednout a pokračovat dál v cestě (s Janičky milým upozorněním, že teď začne být sníh a mokro v botách...začátek zážitků :) ), vyrazili jsme s dalším cílem - dostat se na vrch Stropník. Šli jsme dlouho lesem, kde jsou upravované lyžařské cesty. Teď tedy už to taje, takže byl sníh vždy jen pár metrů, ale díky upravenosti se bude ještě nějaký ten čas určitě držet. Hlavně samozřejmě ve stínu :) Po té "štrece" jsme vyšli konečně na louku a museli nabrat další síly - tzn. další svačinku (Jana pořád odněkud čarovala Fidorky), Kittuk všechny obcházela a žebrala...mě svačinu i párkát oblízla, naštěstí jen přes igeliťák. Je to čistý pes a člověk v některých chvílích nesmí myslet na to, že pije celou cestu z kaluží a zblajzne na co přijde Vždyť je to koneckonců takové moje děťátko - nebo jak říkaly holky - Lepidlo. No tak je holt hodně přítulná, to se stává u rozmazlenců
Taková tajemná díra ve sněhu...to je třeba prozkoumat. Jednotko, vpřed!
Ruby se "tulí" ke sněhu :D
Sněžní psi na sněžné cestě
To je pohodička, tak bychom vydrželi celý den
Když jsme zase probrali milion dalších témat i netémat (což je samozřejmě super a bez toho si to ani nedovedu představit ), museli jsme vyrazit dál. My jsme se zvedli, ale pejskům se nechtělo, začali nám chrupkat na sluníčku. Prošli jsme kolem pár chatek, potom po louce kolem staveního, kde jsme vymýšleli, jak by se tam dali udělat pejskům kotečky, výběh a jak bychom parkovali někde dál a na saňkách vozili proviant. Paráda, rozhodla jsem se. Budu bydlet prostě na samotě v lese. Možná by se dala vytvořit musherská obec Za posledním stavením jsme se dostali k rybníčku, kam se z lesa valila voda. Hladina byla tak průzračná, že jsme mohly sledovat žabku a její styl plavání - používala pouze zadní nohy a dělala krásná tempa. Naše dvě holky se šly trochu vykoupat a pak jsme razili dále tou nejmokřejší cestou z celé trasy - lepší bylo chodit pouze po stranách.
Koupáníčko
Cestou...raději necestou
Přeci si nenamočíme boty :)
Ruby zase dělá sněhuláka
...dáš mi piškot?
A odtud už to bylo jen kousek na Stropník. Nemohli jsme se dočkat, jaký bude výhled, i když jsme už cestou viděli, že je vzduch špinavý a nad údolím je ošklivý opar. Nic ale zdá se nemohlo zkazit tento povedený výlet. Když jsme se tam vydrápali úzkou cestou, kde se zdálo, že kořeny jsou místo schodů, ukázal se nám otevřený prostor s výhledem na obce pod námi. Viděli jsme až na Milešovku, i když to byl spíše jen obrys, viděli jsme dokonce i Ústí nad Labem, které se rýsovalo v dáli. Sluníčko nám hřálo opět kosti, Kittuk se po mě válela, Jana s Baltíkem se uvelebili přímo na skalce a dali si další Fidorku a Petra s Ruby si museli trochu bránit svojí paštiku, dokud žebrající Kittuk neusnula. Povídali jsme si tam skoro hodinu a kdo ví, možná bychom tam zůstaly dodnes, kdyby nepřišli další lidi. Čas tam plyne a člověk to ani nevnímá. No nic, výlet musel někdy skončit a tak jsme se museli vrátit dolů.
Výhled
Jana, Balto, Péťa, Ruby na Stropníku. Jana zapisuje naši výpravu :)
Horolezectví
Jarní pohodička
S paničkou je nejlépe, jak napovídá úsměv :)
A pak že se pes neumí kochat
Cesta do Hrobu vedla samozřejmě směrem dolů (tak to prostě musí být ), kochali jsme se krajinkou, vodopádky a sledovali, jak se příroda mění. Všechno se zelenalo čím dál více, květlo toho stále větší množství a my už věděli, že cesta končí a jsme ve městě. Posledních pár fotek, historek a loučení před baráčkem. Poděkovat na stotisíckrát za úžasný výlet, pustit Kittuk do auta, nastartovat, dát za jedna, za dvě, zamávat a frčet domů. A čekat, jak ráno bude bolet celé tělo (nezklamalo...bolí).
Vodopádek
Každá fotí toho svého šampiona do soukromého alba :)
Tak, a už jsme v Hrobě. Tady se jezdí závody, cílová louka :)
Děkuji za společnost Janě a Pétě a jejich hodným pejskům.
Rubynka, chlupatá veverka milující sníh
Baltík, bílá lokomotiva deroucí se vpřed cestou necestou
Snad vás dlouhé povídání neotrávilo, občas bych taky měla ukázat, že umímdát víc než tři písmenka dohromady...
Ahoj Lucko, a necheš se přidat k nám, na 1 května zkoušíme jakodogtrek, z Trhových svinů, no ja vím ,že je to daleko, ale Petra asi ma v plánu přijet, možna byste se mohli sčuchnout pri dopravě.
jinak mi nezbýva než tiše zavidet, ja jsem si na Velikonoce vybrala že budu mit rymu.