19. ledna 2009 v 20:57 | LusyW
|
JANOVIČKY u Broumova 2009 aneb smolná sezona pokračuje stále dál...
Po týdnu bez internetového připojení jsme se vydali na závody do Janoviček u Broumova. Jsou to mé nejoblíbenější závody, schází se tu ti nejlepší lidé ze všech musherů :) Trať byla dlouhá 33 km, jela se v sobotu i v neděli. Podotýkám, že trojka je mé neoblíbené číslo, natož trojky dvě. A to bylo asi to, proč jsem měla problémek...no klasicky kupu problémů, letos se mi opravdu "daří" :/
V pátek jsem si vzala v práci dovolenou, abychom mohli včas odjet (máme to přes pět hodin jízdy). Brali jsme s sebou do Trutnova naši kamarádku, která se pejsků relativně...no prostě bojí. Proto měla samozřejmě obrovskou radost, když dostala na klín Áju. Ta se ovšem umí koukat naprosto okouzlujícím pohledem na cizí lidi. Obzvlášť je-li ještě k tomu rozespalá :) To vše způsobilo, že se z ní najednou místo pejska stalo miminko a Lenka si užívala houpání v náručí a zpívání ukolébavek - no prostě změna na dlouhé cestování a aspoň byla sranda :D Na místo jsme dorazili v půl druhé mezi prvními. Absolutním vítězem se ale stal Péťa Gurega, který je se psy z domova už od začátku listopadu a tak tam přijel už v pondělí. A to ho ještě čeká dlouhý závod, než se konečně dostane domů. Usadili jsme se a šli do hospůdky na jídlo, měli skvělé ovocné knedle :) A potom se šlo spinkat, abychom byli na závod čerství.
V sobotu ráno jsem se vzbudila v sedm hodin a vydala se vyvenčit haskounidla. Startovala jsem v jedenáct hodin, zapřáhla si všech devět pesanů (kromě 15-ti leté Dusjy, ta už sotva chodí). První dva kilometry běželi přenádherně, joo, starty máme vždycky skvělé. A zbývajících 30 km bylo fakticky tragických.



Holčiny šly naprosto bez chuti, sice táhly, ale moc se nerozbíhaly. A když už, tak jen takovým volným během, že to bylo snad ještě pomalejší než chůze... Trať byla téměř pořád do kopce, když už se objevil nějaký sjezd, tak byl tak rychlý, prudký a krátký, že to bylo k neuvěření :) Na poslední třetinu trati si Chebba opět usmyslela, že už nemůže. Nejprve běžela s povolenou šňůrou, potom jsme ji táhly za obojek a nakonec padla na zem a zůstala ležet. Zastavila bych už dřív, ale bylo málo sněhu a já nemohla použít kotvu k zastavení spřežení. Naštěstí zastavila nedaleko stromečku a tak jsem se stala kovbojem divokého severu - místo lasem jsem házela kotvou, až se mi povedlo se o stromek zaháknout. Chebbu jsem naložila do vaku, ta se spokojeně usmívala a nechala se vézt. Až kousínek před cílem si stoupla, ale to už jsme dojeli.






Zbytek dne jsem přemýšlela, koho si zapřáhnu druhý den. Chebba nepřicházela v úvahu a věděla jsem, že Cheeky (její sestra) mi udělá druhý den to stejné. Řekla jsem si tedy, že pojedu na sedm psů. S pevným rozhodnutím jsem šla "pařit" na úúúúúúúúžasnou rockotéku, která není slovy popsatelná. Lidičky byli všichni super milí a zábavní a já opět protančila (a prokřičela) noc :)
O to horší bylo nedělní ráno, kdy jsem se vzbudila s hroznou bolestí v krku. Opět jsem startovala v jedenáct hodin a tak jsem si šla připravovat hafiky. K mému zděšení si Albi v noci v boudičce utrhla celý drápek, nevěřili byste, kolik krve z takového zranění může být. Albína byla tedy také vyškrtnutá ze závodního týmu a tak jsem se rozhodovala, jestli jen na šest psů (au au, v těch krpálech :P ) nebo na sedm s tím, že Cheeky zapřáhnu, až nebude moct. Rozhodla jsem se tedy pro sedmičku.
Cheeky nezklamala a opravdu se začala komíhat, bohužel už před první polovinou trati. Vzhledem k tomu, že možnost zastavení byla velmi velmi omezená, rozhodla jsem se jet, dokud to půjde (Jana řekla, že je to psychické, ne fyzické).


V polovině trati Cheeky doopravdy lehla. Bylo to bohužel z kopce a v zatáčce, ale nemohla jsem ji přeci táhnout po zemi. Ve chvíli, kdy jsem ji odepla a chtěla dát do vaku, vřítilo se do nás malamuťácké spřežení Dana Navrátila - a musím říct, že mu to běželo nádherně. Je hezké vidět, že malamuti doopravdy běhat umí :) Pustila jsem (nevědomky) Cheeky a šla rozmotávat leadry. Vše proběhlo hladce, malamuti odfrčeli a já zjistila, že Cheeky sedí a čeká, až ji naložím. Tak jsem ji "uložila" a jeli jsme dál. Čekali nás odporné výjezdy a uznávám, že jet ten kopec jeden den s devítispřežím a druhý den se šestispřežím a jedním psem ve vaku je sakra rozdíl. A to jsem ještě dělala vodiče a vyvezla jsem na kopec několik jiných spřežení, obzvášť ňafající samojedy, kteří se nás drželi zuby nehty...drápy :)


Po nějakých 5-7 km (špatně se to odhaduje) se Cheeky rozhodla, že už si odpočinula a šla se zařadit do spřežení. Bohužel si to vymyslela cestou z krpálu dolů, takže jsem měla co dělat, abych ji udržela v saních a sebe na saních. Nouzově jsem se zasekla kotvou o patník (patník znázorňující česko-polskou hranici - tenhle byl zrovna polský) a šla ji co nejrychleji zapřáhnout. Zázrak, spřežení mi neujelo, nikdo neutekl a jelo se dál. Cheeky táhla zase jako splašená a hned se nám běželo lépe. Spíše ťapalo, opravdu to byl závod velmi tragický :/

Do cíle už jsme doběhli všichni bez problémů, jen Kittuk se už nechtělo z kopců rozbíhat. Ale do kopců to táhla moc pěkně a tak jsem ji ani nepřepřahala. Jeli jsme celkovým průměrem za oba dva dny...no to snad ani nemůžu napsat, jaká to byla ostuda :D Byli jsme beznadějně poslední, ale já mám zase o pár zkušeností víc, Kittuk uběhla nejdelší trať ve svém životě (přes 3 hodiny v kuse jsme ještě s ní nejeli) a dojeli jsme všichni v pořádku zpět. I to je úspěch ;)
Děkuji Metujákům na nádherný závod, jehož laťku pro mě nikdo nepřekoná. I přes ty všechny trable na závodech se mi tam moooc líbilo a nechtělo se mi odjíždět :)
Dobře ti tak, že ti pesové nejedou, když na závodech paříš jak odbržděná a se starými známými jenom sedíš a zíráš jak zaraženej prd. :OP To je boží (psí) odplata!
Však počkej (,zajíci), v únoru tě jistě nemine ples a já si konečně smlsnu! :OP