31. října 2008 v 14:20 | LusyW
|
Tak tento závod bych nazvala "co vše se může stát za dva dny". Katastrofa pro mě :)

Sobotní den začal docela hezky, pejsci upalovali i přes to, že 2 týdny kvůli mému i tátovu zaměstnání stáli. Jen Albínka si přibržďovala, nemá ráda tvrdé povrchy. Takový bohužel byl hned po startu. Dojeli jsme Janu Hrobnici a docela dlouho se vezli za sebou i vedle sebe. Najednou mi ale Albi začala lehat na bok, zastavila jsem, stoupla si, popojedu, lehne, zastavím, stoupne...několikrát dokola. Říkám Janě, ať jede, že teď nemůžu. Ta si svým zkušeným okem všimla, že Albi kulhá a to už jsem si dala dohromady, že 1+1 jsou dvě. Albi si musela strhnout polštářky na packách. Zastavila jsem tedy a koukám, co s ní. Jednu packu měla úplně sedřenou, tak jsem ji naložila do vaku s tím, že ji tedy povezu. Vydržela tam asi jeden km a vyskočila ven, jen tak tak, že jsem ji zachytila. Jenže problém byl, že za mnou byl Petr Gurega a Romana Bieliková, které jsem zdržovala, ne-li dokonce ohrožovala, protože jsem měla v jedné ruce psa, jednou jsem přibržďovala a ostatní táhli dopředu a odmítali zpomalit :D Petr mě začal předjíždět, ale pak si všeho všiml a podržel přední psy. Romana vzala do ruky Albi, jako by to byl plyšák a já mohla konečně zakotvit. Albínku jsem připřáhla zpět a zbylou trasu jsme holt pajdali jejím tempem. Když nechtěla do vaku, nic jiného dělat nešlo. Bylo hrozné vedro a hafany pomalá jízda otravovala a začali se procházet po loukách a lesích, což poněkud rozhazovalo mou psychiku. Několikrát jsem to málem zalomila, ale jsem musher a tak jsem je do toho cíle dostala :)

Říkala jsem si, že neděle nemůže být už horší. Oj, jak jsem se zmýlila! Po startu jsme bez Albíny skoro letěli, dojeli jsme Petra i Hrobnici a šupajdili dál. Potom ale špatně odbočili, tak jsem zarazila svou odzkoušenou kotvu, navedla je na správnou cestu a - v tom se to stalo. Trhli károu, vytrhli kotvu a rozjeli se. Chytila jsem se káry, kousek mě vlekli po zemi (ale fakt jen kousíček!), pak jsem naskočila a zjistila, že mám kotvu ohnutou 1cm nad zemí a tudíž nemůžu pokračovat bez problémů. Vytáhnout nešla ani o kousíček. Hrobnice i Petr starostlivě přemýšleli, jak z toho ven. Janu pejsci odtáhli dál po trati, Petr zkoušel kotvu narovnat klackem, což bohužel nešlo a jel dále. Já jsem se v lese prala s každým kamenem a kořenem, pokaždé, když jsem zavadila jsem se narazila o káru nebo o vyčnívající kotvu. Když jsem vyjela na louku, už tam čekal Petr s šutrem, že ji narovná. První pokus nevyšel, kámen se rozletěl na malé štěpiny, ale drhý kámen už byl v pořádku a tak se to povedlo tak, že jsem měla špičku už 5cm nad zemí, což bylo přijatelné. S tímto (a neuvěřitelným počtem modřin a jelit - největší mám na noze o velikosti 10x5 cm :D )jsem se vydala vstříc dalším nástrahám. Bez kotvy jsem byla bezbranná proti rozmarům leadrů a tak jsem pro jistotu vyměnila Cheeky, která začínala blbnout a Kittuk, která se teprve učí, za důchodkyně Aki a Kely. Ty jsou poslušné jako hodinky, nerozběhnou se rychle a tak se nemůže nic stát. Bohužel Cheeky neblbla jen tak, něco se jí přihodilo a tak pět km před cílem tak nějak...zkolabovala. Nevím, co jí bylo, najednou nemohla stát, natož udělat krok. Naložila jsem ji a dovezla do cíle, kde mi na cílové pásce vesele vyskočila z vaku a byla už to ta správná veselá haskounka :)

Toto foto: Hrobníci

Děkuji za pomoc a trpělivost všem, kdo ji poskytli :)

Tak to je mi líto že Vám to nevyšlo,tak snad příště...;))